Hody, hody, doprovody aneb úvaha o ženách a mužích

O Pondělí velikonočním se chodí s pomlázkou. Je to starý zvyk, který ovšem často naráží na novou dobu. Žádat o koledu se spleteným proutím v ruce, natož ji používat, je nemilosrdně machistické, podporuje diskriminaci žen, uvolňují se prý temné sexuálně-sadistické pudy… Tažení proti pomlázkám nemělo letos takovou rasanci jako v posledních letech, nicméně odér čehosi, co se nehodí do nové, politicky korektní doby, zůstává.

Jsem už starý pes, jehož, jak známo, novým kouskům těžko naučíš. Proto považuji jemné polaskání pomlázkou za výraz jisté oboupohlavní veselosti. Jistě, najdou se pitomci, kteří se vyžívají v tom, že po jejich oslavě Velikonoc zůstávají na zadcích zasažených žen a dívek jelita. Tyto polomužíky ovšem nepodezírám z pražádného machismu. Naopak: Zdá se, že to jsou ušlápnutí bačkorkové, kteří žijí vůči ženám, nikoliv ve vztahu dominantním, ba ani ne vyrovnaném, nýbrž velmi, velmi podřízeném. Jednou za rok pak pustí svoji submisivitu a vysněnou nemilosrdnost vůči druhému pohlaví z řetězu; když smějí a dámy jim to v rámci zvyklostí milosrdně a milostivě dovolí. Mnoho z těchto pro tento den shovívavých domin ovšem ex post pomlázkový zvyk povýšeně a nemilosrdně zkritizuje.

Však nejen neustálé pseudofeministické a kvaziemancipační výtky na adresu velikonoční pomlázky svědčí o změně (doufejme, že ne výměně) rolí. Skupiny, táhnoucí koledou po vsích od domu k domu, se čím tím více koedukují, přibývá v nich holčiček. Ne už dle prastarých krajových tradic kompenzace v jiný čas. Všichni najednou, ve stejnou dobu, se stejnými právy. Moderní doba přiřkla ženě stejnou roli živitelky a lovkyně jako mužovi a proč by si tedy nemohla děvčata vyrazit za výdělkem jako kluci? Zatím ještě nevyprašují hospodářům kalhoty, ale to, myslím, brzo přijde. Jsme svědky skutečnosti, že symbolický a poetický zvyk se materializuje, nejde už o obřad, nýbrž o ekonomickou hodnotu vykoledovaného. Chceš-li být, holka, současná frikulínka (a jiným přece nepatří a nemůže patřit svět!), musíš se emancipovat na stejně free, cool a in jako mladí, talentovaní a progresivní muži.

Pozoruhodně se změnou ve starosvětském zvyku pomlázky koresponduje zajímavá proměna ve zvyklosti moderní, horce současné – agresivním řízení automobilu ve stylu: Vozovka patří mě, a kdo to neuznává, bude seřezán, ba smeten! Podle nedávného průzkumu odborníků z ČVUT, policie a BESIP skokově přibývá agresivních řidiček, které se ještě před třiceti lety prakticky nevyskytovaly. Tyto Rudé Soni a Brutální Nikity usedají za volant, aby dokázaly, že i ony do toho umějí asertivně (ó, jak lehce zaměnitelné za „agresivně“) a nemilosrdně vjet!

Trochu mi při tomto srovnání pokulhává občasné tvrzení veřejně aktivních žen, které jsou přesvědčeny samy a přesvědčují ostatní, že pozitivní diskriminace ženského pohlaví, a tedy jeho větší účast v politice by do této činnosti vnesla více ženského milosrdenství, dávku slušnosti a vstřícnosti, přičemž by ji oklestila o alespoň nejzřetelnější rysy mužských násilnických vlastností: nemilosrdnosti, hrubosti a dravosti. Mám obavu, že vstoupí-li žena do sociálních sfér, v nichž se agresivita a drsnost nosí a umožňují prosazení, nezmění ona ty sféry, ale ony změní ji. Ostatně při nenápadném odposlechu debat mladých dívenek na veřejných místech musí člověk dojít k přesvědčení, že sbližování pohlaví a jejich postavení a role ve společnosti zanechává v oblasti verbální komunikace stopy vskutku nesmazatelné.

Dojemné je, jak si slečny říkají vcelku často a důsledně: „Ty vole!“ Pro spravedlnost: V některých oblastech naší krásné země označují se zase i příslušníci „silnějšího“ pohlaví výrazem: „Ty krávo!“ Nějaký výrůstek zženštilého a zněžnělého metrosexuálství nejspíš. Nevím také, do jaké míry se zjemnění a zcitovění veřejných vztahů prostřednictvím ženského elementu dá vnímat historicky univerzalisticky, globalizačně a multikulturálně. Jenom pro příklad: Indiánské ženy se, pravda, přímo nezúčastňovaly bojů svých válečnických partnerů, ale squaw vítězů přicházely na bitevní pole, když bylo po všem. S posláním dorážet raněné. Popisovat způsoby, jimiž to činily, příčí se mé mužské něze.

Pomlázka při zachování všech jejích starých pořádků zdá se mi být ve všech těchto a samozřejmě mnoha jiných souvislostech spíše zvykem roztomilým, a je jedním z téměř už pouschlých proutků zeleně, rašících ze starých kořenů. Možná ještě někomu alespoň tento prý hloupý zvyk připomene, že kultura, v níž žijeme, zatím stále ještě stojí na základech krom jiného křesťanských. A že není nutno hnát se pořád pouze za koledou, ale povšimnout si i něčeho docela jiného. Kupříkladu skutečnosti, že tyto dny nejsou jenom svátkem pomlázky, nýbrž největším svátkem těch, kdo věří v Krista. A jeho připomínku milosrdenství, doufám, i my opomlázkovaní neznabozi, ženy i muži, máme pořád někde skrytou jako třísku v srdci.

Pomlázka
Pomlázka
Více fotek
  • Pomlázka zdroj: wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/138/13722.jpg
  • Velikonoce autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/142/14101.jpg