Smlouva s mnoha ale

Praha se dneškem stává jednou z hvězd na politické mapě světa. Podobného druhu, a jen o málo menší než v minulém století Locarno, Moskva, Paříž, Washington, či Ženeva. Jako dějiště podpisu rusko-americké odzbrojovací smlouvy aspiruje Praha na prestiž jedné z předních evropských metropolí 21. století. Avšak ani pompézní setkání představitelů dvou nukleárních velmocí nemůže zastřít, že výsledky dlouhého jednání o co největší redukci jaderných potenciálů jsou více než skromné.

Především se výsledná dohoda o 1550 jaderných hlavicích a 800 (700 rozmístěných) strategických nosičích na obou stranách blíží americké vizi „Global zero“, neboli kýženému úplnému jadernému odzbrojení, jen zcela nepatrně. Ostatně Barack Obama už loni připustil, že se světa bez atomových bomb osobně sotva dožije. Problematické jsou ale i dohodnuté míry snížení. Třebaže se oficiálně tvrdí, že počet atomových hlavic podle smlouvy klesne zhruba o třetinu, podle expertů to ve skutečnosti bude jen o sto až dvě stě kusů. Také počty nosičů, tedy ponorek, letadel a raket, se smluvním 800 kusů přiblížily už koncem minulého roku – ruských bylo dokonce ještě o dvě stovky méně. Smlouva se navíc vůbec nedotkne tzv. spících rezerv a taktických raket s doletem do 5500 km, kterých mají USA zhruba 1200 a Rusko údajně přes pět tisíc. Pro zničení protivníka by přitom oběma mocnostem stačila zhruba třináctina dohodnutého potenciálu, pro zajištění odstrašujícího účinku sotva tři stovky nukleárních zbraní. Kromě toho nejde, zvláště v případě Ruska, o sešrotování moderních funkčních zbraní, ale hlavně o modernizaci zastaralého jaderného arzenálu.

Nová smlouva, nahrazující smlouvu START 1, platnou do loňského prosince, měla být i výrazem důvěry a nové americké politiky „resetu“ – velmi kladně přijaté Ruskem. Ruský výklad amerického vstřícného přístupu či „nového začátku“ ovšem potvrdil obavy z pokusů o získání asymetrických výhod. Ačkoliv smlouva řeší výhradně záležitosti aktivních a tedy útočných jaderných zbraní, ruská strana se do poslední chvíle snažila do celkových úvah zahrnout i zbraně pasivní obrany – protiraketové štíty. Když se to díky pevným postojům Obamy a zvláště ministryně zahraničí Hillary Clintonové nezdařilo, ruský zahraniční ministr Sergej Lavrov alespoň vyhlásil, že pokud ruská strana „uzná“, že protiraketová obrana USA začne mít podstatný vliv na „efektivnost ruských strategických jaderných sil“, vyhrazuje si Rusko právo odstoupit od smlouvy. Co to ovšem znamená pro vztah důvěry mezi Amerikou a Ruskem? Není to kolaps důvěryhodnosti, negace dosavadních jednání? Vždyť Rusku (stejně jako Americe) žádná smlouva nebrání, aby rozvíjelo svůj vlastní systém protiraketového deštníku, domnívá-li se, že stejná obrana druhé strany je namířena proti němu. Ale to je právě klasicky ruský nedůvěřivý přístup k jednání se Západem, který se příliš nezměnil od sovětských dob. V padesátých letech minulého století uzavíral SSSR smlouvy, které neplnil, a nehodlal plnit, aniž by na to předem upozorňoval. Dnes si Rusko dopředu vyhrazuje právo neplnit smlouvu a je to takřka totéž. I když v praxi by to byla směšná záminka, protože nová ruská raketa TOPOL-M americký protiraketový deštník hravě podletí a masivnímu útoku balistických střel by několik antiraket stejně nezabránilo.

Na odzbrojovací smlouvu úzce navazují vojenské doktríny obou států a i tady jsou patrné rozdíly v symetrii. Zatímco ruská doktrína počítá s možností prvního jaderného úderu „pokud bude existovat nebezpečí nukleárního útoku a bezpečnost Ruska bude ohrožena“, americká strategie se možnosti preventivního jaderného úderu vzdala – s výjimkou Íránu a Severní Koreje, které odmítají dohody o nešíření nukleárních zbraní. Rusko si rovněž vyhradilo právo použít jadernou zbraň v odpovědi na použití jak jaderných tak i jiných typů zbraní hromadného ničení, a to nejen proti sobě, ale i proti svým spojencům, nebo i v případě napadení konvenčními zbraněmi – „pokud by byla ohrožena sama existence státu“. Američané počítají se zeštíhlením jaderného arzenálu ve prospěch konvenčních zbraní, ale zároveň i se zachováním odstrašujícího potenciálu – rovněž kvůli ochraně svých spojenců a partnerů. Ve snaze zabránit nukleárnímu terorismu a šíření jaderných zbraní Amerika doufá, že její odklon od těchto zbraní bude příkladem také těm státům, které jadernými zbraněmi disponují nebo by je brzy mohly získat.

V těchto optimistických (ne-li naivních) nadějích patrně je nejvážnější slabina pražské demonstrace protijaderné orientace. Nová smlouva jakoby stále řešila padesát let staré vojenské soupeření tehdy jediných dvou jaderných velmocí. Ostatní státy s nukleárními zbraněmi, jako Čína, Francie, Izrael, Pákistán či Indie už příliš dlouho zůstávají smluvně mimo hru. Nemluvě o diktátorských režimech, které jadernou zbraň buď již mají, nebo k ní plnou parou spějí. Svět se už neobává, že by jadernou spoušť stiskli Američané nebo Rusové – i přes jejich někdy ostrou válečnickou rétoriku. Apokalypsa by ovšem mohla nastat, pokud by se k jaderným tlačítkům dostali fanatici některého ze dvou nejnebezpečnějších druhů – dřevního komunismu nebo radikálního islamismu. Pokud se ale na společné strategii proti těmto hrozbám nebudou schopny dohodnout ani dvě nejsilnější jaderné mocnosti, nemá smysl se klamat, že by „pražská smlouva“ mohla bezpečnost světa nějak významně posílit.

Barack Obama a Dmitrij Medveděv
Barack Obama a Dmitrij Medveděv
Více fotek
  • Barack Obama a Dmitrij Medveděv autor: Mikhail Klimentyev, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1312/131195.jpg
  • Raketa SS-20 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/228/22763.jpg