Kirgizie ve vířivce nejistot

V jedné z nejpůvabnějších soutěsek z mnoha velehorských krajin na světě – v kyrgyzském Orto-Tokoji – býval vysoko nad stezkou až u samého nebe nápis: „Poutníku, zde Tvůj život visí jak slza na řasách.“ Nápis byl umístěn na převislém štítu tak, že upevnění každého jednotlivého písmene muselo být husarským kouskem celého týmu horolezců. Člověk si připadal v té soutěsce skutečně jako mravenec sevřený obrovitými skalami. Nápis mu to jen sugestivně připomněl.

Ale jen co jsem se ze soutěsky dostal, hned za záhybem cesty jsem byl ohromen další nevídanou podívanou. Samotnou Orto-Tokojskou přehradou, budovanou v Kirgizii na příkaz Stalina hned po válce s kalkulací, že tady bude postavena mocná hydroelektrárna dost daleko od amerických bombardérů, aby se tu bezpečně mohly dělat sovětské nukleární zbraně. Velehorské podmínky se pro takovou výstavbu zdály nesmírně těžké. A tak jsem se svých průvodců v této oblasti prostoduše zeptal: „Copak se takové práce v této krajině mohly obejít bez velkých obětí?“ A dostal jsem odpověď: „Jenom ta přehrada stojí na kostech asi 70 000 tisíc japonských zajatců. A také pár stovek německých, ale Němci se sem brali spíš jako poradci a specialisti.“

Citovaný rozhovor se mi vynořuje ze vzpomínek starých půl století, z mé první návštěvy Kirgizie v roce 1960, kdy stráně kolem jezera Issyk-Kul byly v létě plné rudých vlčích máků a nejvýznamnějším pašeráckým artiklem bylo to, čím se dnes „pyšní“ Afghánistán. Metropoli Kirgizie, dnešnímu Biškeku, se až do rozpadu Sovětského svazu říkalo Frunze. Podle revolucionáře, který se jednou (prý škádlivě) pohádal se Stalinem, když mu řekl, že všechny krásy Gruzie se nevyrovnají jedinému pohledu na kyrgyzské hory. (Možná, že právě tohle stálo pak Frunzeho život, když se na příkaz politbyra musel nechat operovat. Při operaci – jak dnes vychází z historických archivů najevo – se ukázalo, že žaludeční vředy už měl dávno zahojené; bohužel z příliš silné narkózy se už Frunze neprobral. Viz – druhý díl „Nové ruské historie“ právě vydaný v Moskvě [ Istoria Rossii XX. věk ].)

Nelze však říci, že dneska už mají Kyrgyzové úplně jiné starosti než probírat se dějinami. U starších generací je stále všechno živé. Ba víc než to. Probouzejí se vzpomínky na nespočetné dřívější konflikty, etnické i náboženské. Ožívá nedůvěra k sousedním státům, především k Uzbekistánu.

Ze Střední Asie dnes vysílají (a jsou tedy dosažitelné globálně) dva televizní kanály – jedním je „K+“, druhým „Aspionet“. V obou je cítit zásadní zájem Kazachstánu a zároveň boj o relativně nezávislý pohled na vývoj v celé bývalé sovětské Střední Asii. Od února jak ve zpravodajství, tak v dalších publicistických pořadech oba kanály (ale především „K+“) vysílaly o konfliktech na hranicích mezi Kirgizií a Uzbekistánem.

Od rozpadu SSSR nikdo v těchto „božím řízením osvobozených republikách“ dosud neměl čas zabývat se delimitací hranic. A to se stává těžkým problémem. Před kamerou se ocitají častěji ženy – vesničanky, které říkají otevřeně: „Tyto louky byly vždycky pro všechny. Hnaly jsme na pastvu, kam se nám zlíbilo. A teď z druhé strany přijde vojenská hlídka – a když nestřílí na nás, tak střelbou zahání naše ovce i krávy. Už nejednou tekla krev. Snažíme se to vyřešit úplatky – vezmi si raději tři ovce než jednu krávu. Ještě loni to takhle fungovalo…“

Pohraniční problémy jsou palčivé. Ale nejsou podstatou toho, co se v posledních dnech stalo a vedlo „k nové revoluci“. Kyrgyzská společnost je „víceposchoďová“. V horních „patrech“ jsou ti, kteří se počítají k elitě národa. Mají však dost daleko k většině národa, která je klanově štěpená – a v každém klanu jsou zase celé rody, které se neumějí dohodnout. Surový stupeň nezaměstnanosti obyvatel, zvláště mladých, pak vede k tomu, že při snaze a ke snaze politických straniček svolávat demonstrace s určitým programem se objeví „osmotický dav“ (tak to nazval Askar Akajev, první postsovětský prezident Kirgizie, jemuž Gorbačov ještě v roce 1990 nabízel funkci viceprezidenta SSSR po svém boku) – a tento dav se pustí do plenění všeho, co se dá.

Ve dnech 6. až 8. dubna prožil nejen Biškek vrcholné orgie rabování. A prozatímní vláda, vedená Rozou Otumbajevovou (dřívější ministryní zahraničí), se vzpamatovala příliš pozdě, než aby vydala alespoň prohlášení ke klidu a pořádku, jinak že revoluční změny budou kompromitovány. Teď už se alespoň ve čtyřech ze sedmi provincií státu, které novému režimu vyjadřují podporu, organizují oddíly domobrany s červenými nebo bílými stuhami na rukávech.

Zdá se, že mají větší autoritu než oddíly policie. (Pokud jde o vojenské jednotky, nominálně má mít republika 12 400 mužů v armádě, ale reálně jich není víc, podle loňského odhadu z kazašských vojenských zdrojů, než něco přes 8 000; na stát skoro třikrát větší než Česká republika to jistě nestačí ani na zajištění strategických bodů v zemi; armádní rozpočet deklarovaný pro statistiku OSN je 36 milionů amerických dolarů.)

Svržený prezident Kurmanbek Bakijev se v minulém roce usilovně pokoušel získat víc prostředků na ozbrojené síly (a samozřejmě nejen na ně) nátlakem na USA, kterým pronajímal významnou leteckou základnu MANAS (vlastně jedinou, která Američanům ve Střední Asii zbyla, když po konfliktu s uzbeckým prezidentem Karimovem přišli o základnu v Uzbekistánu. USA nechtěly ustoupit a těžko chápaly, jak důležitá je celá kauza pro Bakijeva, který od podzimu 2008 rychle ztrácel politické pozice v zemi. Takže nakonec začátkem února loňského roku vyhlásil prezident Bakijev uzavření americké základny. A až na jednoho poslance mu to po ohnivém projevu v parlamentu schválili všichni zákonodárci. Teprve tehdy se vzpamatoval i Pentagon a souhlasil, že za další nájem bude platit třikrát víc (60 milionů dolarů místo dosavadních necelých 18 milionů).

Pak se loni v létě vztahy mezi Biškekem a Washingtonem téměř urovnaly. Ale stejně si Američani dosud neuvědomují, jak rychle proti nim za poslední dva roky vyrostla averze. To, že americká stráž zastřelila jednoho šoféra Kirgizie (a pravděpodobně organizátora zlodějských akcí na základně) bylo cosi, na co se poměrně rychle zapomnělo. Ne však na jinou praxi, která je dost neblahá. Když se do Kirgizie vracela americká letadla poškozená z akcí v Afghánistánu, vypouštěla před přistáním přebytečný benzin do okolí (pro bezpečnost posádky letounu). To vyvolalo mnoho rozhořčených akcí místních vesničanů, neboť jim to zničilo úrodu a nikdo jim nechtěl škodu nahradit. A přece i taková věc se dá při dobré vůli urovnat. Bakijev to nakonec za Američany vesničanům slíbil – a podle všeho – to zapomněl splnit.

Kde je svržený prezident nyní? Zřejmě přejíždí z oblasti Oše do dalších dvou, které považuje „za své“ a mobilizuje. Prozatímní vláda si je jista, že má moc stále víc pod kontrolou.

Od výbuchu nespokojenosti zatím neuplynul ani týden. V hlavním městě se uklízejí trosky, vyrabované obchody i vládní budovy. Nejvíc euforie vzbudil vypálený archiv (i když jen zčásti) bezpečnostních služeb. Tisíce zlodějů (nejen disidenti) mohou mít náhle čistý rejstřík. Prozatímní vláda v Biškeku je spokojena hlavně s tím, že se nechce vměšovat nikdo zvenčí. Ani Washington, ani Moskva, ani Astana nebo Taškent. A už vůbec ne Peking.

Vnitřní drama bude ovšem pokračovat. A svět za čas zapomene na problémy nádherné velehorské země v centru Asie. Než za dalších několik let post-tulipánovou revoluci vystřídá další vývoj a pokus o modernizační pokrok. Jako jindy to bude limitované dosavadní chudobou a nedostatkem zahraničních investic. Ve výšce čtyři a půl tisíce metru nad jezerem Issyk-kul sice už nyní běží naplno moderní důl na zlato, ale ten si tam koupila kanadská společnost, která je technicky i bezpečnostně zcela samostatná – a vlastně ani nevnímá, co se děje „tam dole“ v Kirgizii.

Nepokoje v Kyrgyzstánu
Nepokoje v Kyrgyzstánu
Více fotek
  • Nepokoje v Kyrgyzstánu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1560/155927.jpg
  • Kyrgyzstán oplakává oběti převratu autor: Sergei Grits, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1562/156166.jpg
  • Dav v Biškeku bije policistu autor: Ivan Sekretarev, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1558/155701.jpg
  • Kurmanbek Bakijev autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1567/156669.jpg