Máj – první až devátý… (není nad soukromou oslavu)

V Anglické ulici v Praze bývával krámek, kterému se říkalo „Práporovna“. Byla tam k dostání rozličná mávátka do průvodů, malé vlajčičky i velké vlajky (pochopitelně jenom těch lidodemo spřátelených států). Ale velkých vlajek bývával deficit. Zvláště sovětských. Pro svou relativní láci byly rychle skupovány, neboť se z nich daly dobře šít cíchy a ještě zbylo na trička či trenýrky.

Ale jinak se sortiment rozrůstal. Byly tu k dostání všemožné blankety Diplomů a Čestných uznání, tabulky se Zaslouženými pracovníky a Nejlepšími kolektivy. Samozřejmě, že nechyběly pionýrské šátky a odznaky Julia Fučíka. Malé do klop, větší na kapsy u saka.

Pro soudruhy, kteří se veřejně chtěli chlubit svou příslušností k elitě, tu byla i „jablka“. Tak něžně přezdíval lid obecný stranickému odznaku (nepříliš umělecky vyvedenému) zkratkou slov „já blbý komunista“). V Anglické ulici bylo prostě k dostání vše k deklarování patřičného ideovna.
Zvlášť roztomile pak působila ve výloze výzva k nákupu lampionů a girland:
Nezapomínejte na svá soukromá výročí narozenin či svateb,
oslavujte i svá osobní významná jubilejna!

Nepochybuji, že rafinovaná formulace těchto slov umožnila, aby tam ten nápis byl hodně dlouho. Nicméně i tak byl po čase termín „jubilejno“ někomu trnem v ouředním oku. Asi jako maskovaná poťouchlost vůči státním povinným radovánkám, pravidelným od 1. máje a pak 5. až 9. května.

Roky běží, oslavy prvomájové jsou tu stále, ale jak se sociálně proměňuje svět, drasticky se mění jejich podoba. Snadno se dá odhadnout, že na řadě míst světa letos na 1. máje poteče krev.
V Řecku určitě, stejně tak na Srí Lance, na Kavkaze (Dagestán, Ingušsko) nepochybně. Ve Španělsku si ETA může krvavé útoky odpustit, jinde v Evropě nás však mohou překvapit různé bojůvky, na které se pak po zbytek roku zapomene. První máj jako Svátek Práce ve své prvopodobě už není, co býval, dráždí ultrapravé i ultralevé. Když se něco tak už docela historického slaví, vždy to bude lákat různá hnutí k vykřikování vlastních hodnot a k ničení těch druhých.

Konkrétní situace pak má nemalý vliv na lokální podobu svátku. Anglie si samozřejmě bude užívat poslední hodiny předvolební horečky a končící premiér už si asi dá lepší pozor, má-li vypnutý mikrofon (z televizní akce) ve své klopě, aby ještě jednou nerozesmál veřejnost svou neomaleností, s jakou se během jedné minuty změnil z gentlemana v grobiána.

Moskva se tradičně v noci na prvního máje nikdy moc nevyspala. Za bolševických časů povinného jásání si jen skutečný plebs mohl dovolit ignorovat hněv „ministerstva lásky“ a neúčastnit se průvodů. Dnes už je to jiné. Dá se i demonstrovat nejenom manifestovat.
Milice se pořádně zpotí, má-li aspoň s částečným úspěchem zabránit střetu různých skupin. Putinovi mladí „Naši“ si vyzkoušejí – tak jak to dělají všemožné skupiny a útvary politických hnutí kdekoli ve světě – jak jsou na tom organizačně. Už loni byli velmi zdatní. A vždy v určité síle tam, kde byla buď protikremelská opozice nebo třeba jen „ultra-křupani“ typu domácích ruských fašounů – Limonovců. V Petrohradě nebo v Samaře to nebude jiné.

Z osobitých center státní bezpečnosti (a z vesmíru přes družice taky z jiných světových center) se bude pilně evidovat a analyzovat jak ladně, šikovně a rafinovaně se přes město pohybují skupiny, hnutí či bojůvky – a to díky využívání mobilní sítě a GPS technice.

Jene Nerudo, autore kosmických písní! Mohl sis něco takového představit, když jsi psal svůj slavný prvomájový fejeton?

Moskva vždy po válce spojovala a proměňovala prvomájový svátek v celou dekádu oslav. A vždy korunou těchto dní byly vzpomínky na miliony padlých ve strašné válce. Dosud se těžko, přetěžko oficiálním místům přiznávaly chyby STAVKY (tj. vrchního velení alias Stalina), které ztráty životů vojáků i civilistů násobily. Dokonce ještě nedávno se vedly spory o to, zda jedna nová estrádní píseň o vítězství smí mít v textu slova svátek vítězství se slzami v očích.

Dlouhá debatanakonec vyústila ve zjištění, že ani vítěz se za slzy stydět nemusí. Měl jsem dojem, když tento hodně hluboký psychologický spor o tom, zda jsou hrdinnému národu dovoleny slzy, skončil, že v Rusku padla i jedna zvláštní a pro svět neviditelná menší domácí berlínská stěna.

Ti, kdo Rusko lépe znají, budou s napětím sledovat, jak v realitě dopadne při slavnostech 65. výročí konce VVV (Velké vlastenecké války) „boj o Stalina“. Je pochopitelné, že historické názvy nikdo nechce měnit, když se mluví o bitvě o Stalingrad či o Leningrad (a ne Volgograd či Sankt Petěrburk). Ale pro objektivní historiky je už zcela nepřijatelné oslavovat Stalina jako geniálního strůjce vítězství nad Hitlerem, když v řadě zásadních prací už je prokázáno, jak Iosifu Džugašvilimu na nějakém tom milionu životů vlastních vojáků vůbec nezáleželo.

Už končila éra Borise Jelcina (a s ním XX. století), když konečně bylo možné, aby se v ruském tisku objevila zpráva, že v běloruských lesích, ve Valdajských hvozdech a blatech a dál na východ až k Tverské oblasti, leží nejméně půldruhého milionu dosud nepohřbených vojáků – vlastních i německých. Mnozí tam tak leží dodnes. Je to strašné dědictví kruté minulosti. Teprve díky Solženicynovi se pootevřely skutečnosti o tom, jak také šly na smrt oddíly „štrafnikov“ – trestanecké oddíly, zformované v koncentrácích z politických vězňů.

Těch, kteří se měli očistit před národem vlastní krví. O tom zpívali Galič a Vysocký:
Slibovalo se nám – a lhalo,
že se očistíme krví, bude-li čirá,
to jim však bylo – věděli jsme – málo,
ani naše smrt nakonec nestačila…

Pro ty, kterým to nestačilo, je stále největším vůdcem Otec Všech Národů STALIN. Ruští novináři přišli v polovině dubna se zprávou, že existují organizované skupiny „komunistických věrných“, lidí, kteří v noci z 8. na 9. května chtějí po Petrohradě vylepovat portréty generalissima Stalina, aby oslavili jeho vítězství ve Velké vlastenecké. Na tyto zprávy okamžitě reagovaly mnohé demokratické složky společnosti, významné osobnosti, známí lidé, herci, básníci, akademici. I sportovci, což rezonuje především u mladých Rusů. Plakáty se Stalinem v ulicích budou ničit. Nebo na jeho tvář napíší: WANTED.

Letošní jaro nečekaně přispělo do letopisu kroniky událostí novou tragedií, která však může v sobě mít hojivou dimenzi usmíření, je-li nové pokolení připraveno převzít těžké břemeno pokání za své předky. A to se i stalo. Dmitrij Medveděv (který si v pátek 7. května připomene, že je právě dva roky třetím ruským prezidentem) letos už ve třech projevech programově odsoudil Stalinovu krutovládu. Medveděv se narodil v Leningradu v polovině září roku 1965. Tedy plných dvacet let poté, co byla podepsána kapitulace i toho posledního agresivního aktéra druhé světové – Japonska.

Může se stát skutečným představitelem nového Ruska, i když to bude mít velmi těžké. Ale jak se ukázalo při jeho právě skončených návštěvách v Norsku a Dánsku, Evropa ho začíná brát jako charismatického politika. A koncepčního myslitele, který ultra-obtížné reformy ruské společnosti míní vážně.

Je dobré uznale ocenit i Medveděvův postoj k situaci, kterou přinesla katastrofa polského prezidentského letadla u Smolenska. Ruský prezident udělal vše, aby dávná katyňská tragedie (a Stalinův velezločin) byla neoddiskutovatelně pravdivě traktována především před celou ruskou společností; to je také to nejpoctivější gesto, jaké mohl v této souvislosti učinit vůči Polsku a celému světu. Ale – a to je zvláště významné – Dmitrij Medveděv bystře využil možnost, která se tím naskytla pro ideový útok na domácí politické scéně. Bezprostředně před plánovanými akcemi milovníků Stalina k 65. výročí Vítězství dal příkaz, aby se na internetu objevily autentické dokumenty o Katyni – dokazující, jak strašným a primárním vrahem byl Otec Národů.

Ale spolu se Stalinem a Berijou jsou vidět i zločinné podíly mnoha dalších – včetně Vorošilova, Molotova, Mikojana. Kolo dějin se neumí točit moc rychle. Nyní se však přece jen dost pohnulo.

Oslavy konce války v Evropě v pětačtyřicátém mají a budou mít letos dost originální tvář. Na přehlídce na Rudém náměstí v Moskvě se objeví také první jednotky NATO, tří hlavních spojenců Ruska: USA, Británie a Francie. Kdyby ani tohle nemělo být symbolické pro vývoj v mezinárodních vztazích, tak co jiného?

Zdaleka to sice nedokazuje, že další jednání (neřku-li uzavření dohod) o strategické stabilitě hlavních mocenských sil Západu a Východu budou snadná. Ale šance tu je.

Zároveň však nelze mít iluze, že kterákoliv mocnost světa by se vzdala rivalitních postojů a zájmů. To ne. Stále platí to goethovské z Fausta: „Nepřeje sok soku říše! Zvlášť tomu ji nepřejí, kdo silou dobyv, silou vládne. A kdo nad sebou vládnout neumí, své pýše věren ovládal by rád vůli svého souseda“.

Obávám se, že to platí pro všechny mocnosti bez výjimky. Někdy víc, někdy míň. Ale neobávám se, že by brzy propukl bezbřehý altruismus mocných. Globalizační éra jen jinak formuje staré parametry vztahů. A někdy to má dokonce zábavnou teatrální podobu. Viz co se stalo u Torgau před týdnem. Tam se (24. dubna 2010 přesně v 07:00 ráno) setkaly u Labe sovětské a americké jednotky. Slavný moment, který rozdělil zbývající německé ozbrojené síly na sever a jih – a zazvonil definitivním umíráčkem Třetímu Reichu. Ruce si tu i tentokrát podali poručík William Robertson US Army a gardový poručík Alexandr Silvaško. Bill volal „Hallo!“ a Saša „Zdravstvuj!“ Jen přízvuk byl v obou případech německý. Neboť tentokrát setkání u Torgau zinscenovala parta Ulbrichta Reinhardta, který vede skupinu „veteránů vojenských vzpomínek“. Na televizních záběrech těžko někdo poznal, že historická reminiscence byla pouze „Made in Germany“.

Za týden to v Moskvě na Rudém náměstí to už tak ošizené nebude. Přijedou kromě oficiálních osobností hosté nejváženější – především američtí, francouzští a britští veteráni.
A mnozí se po devátém květnu ještě rozjedou do řady ruských měst na soukromá pozvání. Ta budou sponzorována organizacemi veteránů, ruskými i zahraničními. Zřejmě to budou setkání, jaká tu ještě nebyla. Zaznamenat je, byla by to látka na mnohé neuvěřitelné romány.

Churchillova manželka jednou prohlásila: „Winston vždy soudil, že na nejvýznamnější události života se stejně dá vzpomínat jen v hlubokém soukromí. Ovšemže se sklenicí whisky v ruce.“ – Možná, že zahraničním veteránům nebude proti mysli v takové situaci vyzkoušet pro změnu vodku.

Komunisté slaví 1. máj
Komunisté slaví 1. máj
Více fotek
  • Komunisté slaví 1. máj autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1226/122555.jpg
  • Moskva autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/329/32845.jpg
  • Boris Jelcin autor: ČT 24, zdroj: ČT 24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1129/112811.jpg
  • Příznivci Stalina autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1317/131626.jpg
  • Rozhodnutí o masakru 22 tisíc Poláků zdroj: cs.wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/17/1607/160680.jpg
  • Labe po válce zdroj: www.rozhlas.cz/tank http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/326/32540.jpg