I mrtví budou volit

Měl jsem v dětství jistou výhodu: tatínka. Ve škole a vůbec ze všech stran nám mlátili do hlavy srpy, kladiva a rudé hvězdy. Konec Velké války nebyl ještě tolik vzdálený, její historie byla blízko. Místa po bombardování nebyla tehdy ještě zacelena. Mrtví byli pořád ještě hodně živí v kolektivní paměti. V dějepise nás učili, že jediný odboj proti hitlerovskému Německu byl ten komunistický. A pokud nebyl jediný, potom alespoň unikátně správný a významný.

To ostatní byl buržoasní balast, který boj proti okupantům nebral tak docela vážně. Vždyť s nimi byl vlastně třídně na jedné lodi. Vždyť fašismus byl přece posledním stádiem kapitalismu. O jemných odstínech vztahu fašismus – nacismus nemluvil nikdo, protože pojem nacionální socialismus se poněkud potlačoval kvůli kouzelnému slůvku „socialismus“, které nemělo být ničím zpochybněno, už vůbec ne jeho spojením s Adolfem Hitlerem a jeho bandou. Ohledně vojenských operací se mluvilo také zejména o Rudé armádě a Sovětském svazu a spoluúčast západních spojenců byla prezentována jako cosi poněkud operetního, opět s občasným naznačováním jakýchsi temných protisovětských vztahů k nacistickému Německu.

Kdepak aby nás učili o Obraně národa, Petičním výboru Věrni zůstaneme, odbojářských důstojnících, četnících, sokolech a skautech… O tom, že dlouhé měsíce Velká Británie čelila německé agresi zcela sama… O Molotov-Ribbentropově paktu. Že otevření druhé fronty trvalo Západu dlouho, to nám vnucovali jako kafemlejnek, přičemž válka v Pacifiku a na dalších frontách kromě té východní působila v jejich podání jako vlastně taková epizoda lokálního významu. Například také skutečnost, že Sovětský svaz vstoupil do války s Japonskem až po svržení první atomové bomby a do té doby zachovával vůči samurajským bojovníkům přísnou neutralitu, byla cudně obcházena… Roosevelt a Churchill byli v tom třídním pojetí historie vlastně takoví lavírující hajzlíci; jediné pravé ořechové a náš člověk byl Pepa Stalin.

Před pár dny jsem se náhodou dostal k učebnici dějepisu z poloviny padesátých let a byl to věru výživný brainwashing.

Jak jsem řekl na začátku – měl jsem štěstí na tatínka. Díky němu se do mého dětského vědomí, zahaleného komunistickým hrdinou Juliem Fučíkem, dostali také například Tři králové – Mašín, Balabán, Morávek. Věděl jsem, že Američané mohli být v Praze dříve než Sověti, ale přes demarkační čáru nesměli. I o květnovém povstání jsem měl díky tátovi poněkud jiné povědomí, než vytvářeli ve škole, v novinách a v rádiu. Otec měl z něho doma všelijaké relikvie, které jsem později ve výměnných obchodech zašantročil, ale v srdci už mi zůstaly. Se vším tím dohromady jsem věděl, že o světové válce i o našem podílu v ní nám lžou či ještě hůř – pololžou, až se jim od nevymáchaných hub práší.

Jsem velmi spokojený, že v uplynulých letech se věci uvedly na pravou míru. Občasné křiky, že teď se zase mluví především o západní frontě a o nekomunistickém odboji, mi připadají velmi pokrytecké. Prolhané vymývání mozku trvalo čtyřicet let. A odpudivé stopy, které to zanechalo v pohledu společenství na velmi dramatické období vlastních dějin, jsou dosud zřetelné. Ještě je pořád potřeba hovořit především o těch čtyřicet let zalhávaných nebo překrucovaných „druhých“ dějinách.

Přesto byl bych nerad, ba by mě uráželo, kdyby se zapomnělo na jména lidí, kteří riskovali a statečně umírali v našem komunistickém odboji. Kteří často překročili vlastní stín a nedodrželi instrukce Kominterny z doby před červnem 1941, protože byli nejen komunisty, ale i vlastenci. Bylo by také zlé přezírat vojáky z východní fronty. Když už jsem mluvil o tatínkovi, vodil mě občas i na olšanský hřbitov na místa vojenských hrobů a ty sovětské nevynechával a učil mě úctě k jejich smrti. Když už jsem později rozum vzal, bylo mi těch ruských (a ostatních východních) mužů a žen dvojnásob líto: být v kleštích Hitlera a Stalina, to byl vskutku krutý osud.

Letos máme pětašedesáté výročí konce války. Přichází ve vypjatém čase předvolebním. Většina politiků dostává tím půljubileem do rukou šikovný cylindr, z něhož může leccos vykouzlit. Budou se halasně hlásit k hrdinům, naznačovat, že jejich tatínkem, ne-li tělesným, pak alespoň duchovním, možná byl i pověstný Neznámý hrdina, a že oni jsou dozajista po něm. Také nám dají najevo, že jedinou stranou, která je schopna navázat na odkaz hrdinů a mučedníků, je právě jejich partaj, ve své podstatě sama ochotna za všech okolností statečně bojovat za naše zájmy a nabídnout v jejich jménu martyrské oběti. Budou se odkazu smělých zmocňovat, přisvojovat si jej, nutit padlé a umučené, aby je v našich očích volili a tím nám dávali příklad.

Můj tatínek dávno nežije. Nedožil se ani času, kdy se začalo otevřeně mluvit také o „paralelní“ zatajené či překroucené historii, o které mi v dobách mého dětství pravdu vyprávěl jenom on. Budu na něj teď hodně myslet. A budu se pokoušet skrze jeho oči a srdce hodnotit velká slova, která o oněch věcech zazní, a hledat v nich malá zrnka upřímnosti.

Pražské povstání v květnu 1945
Pražské povstání v květnu 1945
Více fotek
  • Pražské povstání v květnu 1945 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/17/1623/162237.jpg
  • Tři králové autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/818/81774.jpg