Od Perského zálivu k Mexickému

Výkřiky jako „Apokalypsa“ či „Armageddon“ se nesčetněkrát objevily ve světovém tisku, když Saddam Hussejn jako bezpříkladný zločinec při prohrávané válce dal rozkaz vypustit spoustu naftových vrtů, celé řeky ropy do Perského zálivu. Nebyl s to vymyslet horší pomstu celému světu za to, že končila celá desetiletí jeho tyranské moci.

„Třicet let a možná ještě déle bude trvat smrt mořského života Zálivu a zkáza bude nevyčíslitelná“ řekl tehdy kuvajtský šejk z tribuny OSN.

Astronauti z Mezinárodní vesmírné stanice pořizovali hororové snímky zkázy na Blízkém východě od Mezopotámie k Hormuzskému průlivu, když nakonec stovky hořících vrtů zastavovaly naftový příliv do vod moře Perského zálivu. Černý mrak kouře v jednu chvíli halil víc než 100.000 km².

Nepálští šerpové shledávali, že mraky naftových sazí donesené větry od Perského zálivu zabarvily himalájské sněhy nevídaným způsobem – černě, šedě, hnědě. Začali tomu říkat „ďáblova duha“.

Perský záliv se k údivu mnoha povrchních pozorovatelů vzpamatoval z příšerné katastrofy dřív, než se obecně dalo očekávat. Ale vzpamatoval se jen na pohled. Pro značnou část mořské fauny a flory to byla a je smrtelná rána. Revitalizační síla moří je sice obdivuhodná a obrovská, ale na vše přece jen nestačí.

Vody Perského zálivu mají určitou výhodu v tom, že jsou dost mělké. Natolik, že se jim v některých generálních štábech říká „nevhodné pro ponorky“, submariny se v „Perském rybníku“ nemohou nikde schovat. Ekologický očistný cyklus přírody tu proto mohl fungovat pilněji.

Mexický záliv má jiné parametry. Teď, když si vinou společnosti British Petroleum vytáhl toho nejčernějšího Černého Petra, odehrává se tady ekologicko-politické drama globálního dosahu a důsledků.

Svět si před několika lety nepovšiml jiného kardinálního skandálu téže firmy – BP – neboť to byla záležitost na druhém konci světa. Až u Sachalinu. Tam jsou tak značné rezervy ropy, že stálo za to usilovat o větší průzkum a nakonec i o licence na těžbu. Protože to bylo ještě za éry Jelcina, British Petroleum získala pro svou aktivitu mimořádně výhodné podmínky. Zneužila přitom situace – ruské korupční prostředí a často hodně bezohledný vztah k přírodě.  Jenže časy se mění. I v Rusku už fungují domácí Greenpeace a další stále lépe organizované ekologické organizace. Jejich zprávy o tom, co se děje s aktivitou BP u Sachalinu se dostaly nakonec i na stůl v Kremlu. Nezbývalo, než se přesvědčit o realitě a říká se, že i Vladimír Putin byl šokován.

Místní říčky se staly doslova ropnými kanály a průseky lesů, kudy si razily cestu k námořnímu terminálu tzv. „svodné ropovody“ už nevedly jen povolenými průseky, nýbrž zcela zdevastovanou oblastí lesa. Bonanza pro BP skončila.

Pokud by BP měla mít šanci na další využívání ruské dálněvýchodní ropy, pak by to chtělo uzavření jiných dohod a za jiných podmínek, než jaké British Petroleum získala za Jelcina.

Za desetiletí vlády Borise Nikolajeviče bylo Rusko hospodářsky na kolenou. A v roce 1998 dokonce doslova před zhroucením. Tehdy si Rusko muselo nechat líbit nadiktování podmínek spolupráce s všemocným ropným gigantem BP. Tandem Medvěděv – Putin už jedná ze zcela jiných pozic. Třeba na rozvoj a exploataci sachalinských nalezišť ropy Moskva už před časem vyfasovala přes dvě miliardy dolarů od Indie, jejíž naftová žízeň roste stále rychleji.

Přes všechnu globální finančně-hospodářskou krizi nikdo samozřejmě nebude zásadně srovnávat těžkosti Ruska s problémy americkými. Ale v energetice jsou svízele nesporně hodně tíživé i u nejmocnějšího státu světa. Proto se už delší dobu rozehrávaly velké zákulisní a lobbistické boje na celé velké škále energetických potenciálů.

Katastrofa v Mexickém zálivu však v sobě nese (podle pradávné moudrosti, že ze zlého vždy vzejde i něco dobrého) efekt nezbytného pragmatického vystřízlivění. Hazardérská těžba ropy zpode dna hlubokého moře ustoupí ze současnosti i z perspektivních plánů. USA se napříště budou stavět vstřícněji k výstavbě nové série atomových elektráren a to dokonce jak doma, tak ve světovém měřítku. Pokud je správný odhad, že do 15 až 25 let začne lidstvo přesedlávat z aut na elektromobily, pak je nejvyšší čas k zásadní energetické revoluci. (Rakouská  ultra-atomofobie bude čím dál tím víc panoptikálně unikátnější.)

Mezi klíčovými tématy pár hodin starých rozhovorů Hillary Clintonové v Pekingu byly všechny strategické faktory vývoje – a tedy i energetické otázky. Ostatně krátce před jejím příletem do Číny byly podepsány perspektivní americké-čínské smlouvy o nukleární kooperaci (které mimochodem velmi rozlítostňují konkurenční rivaly v Rusku, Jižní Koreji, Japonsku i ve Francii). Pro mnohé je asi překvapením, že na atomovém poli je možný už i společný americko-čínský výzkum.

Smutek nad ropnou tragedií v Mexickém zálivu byl v USA zpočátku nejbolestivěji reflektován v Louisianě, Mississippi, Alabamě. Teď už v celém oblouku od Texasu po Floridu. A pokud se ozvalo i dost škodolibých hlasů ze vzdálenějších oblasti kolem Zálivu, nyní poznání o hloubce problému přešlo do šoku. Na podzim a na začátku tohoto roku byly na Kubě radostně přijaty výsledky nových výzkumů, podle nichž kubánské ropné rezervy v šelfu jsou tak značné, že zřejmě jsou větší než v šelfu samotného Mexika. A pravděpodobně se vyrovnají těm, které v šelfu patří Spojeným státům.

Otázky ekologické bezpečnosti při takové těžbě však jsou o to choulostivější, čím méně zkušeností s tím kdo má, i když pokud jde o Kubu, může Havana spoléhat na ruský know-how a podporu.

Ropné znečištění amerického havarovaného vrtu „Deepwater Horizon Rig“ se nyní už přibližuje ke břehům Kuby. Zoufalství rodin amerických rybářů a jejich rodin, které na celou generaci přijdou o obživu a životní prostředí vůbec nyní přeskočí i na Fidelův (a Hemingwayův) ostrov. Je to velice tristní.

Je to také velké memento globální. Po světě se nad mořskou hladinou tyčí stovky ropných plošin. V Kaspickém moři došlo ještě za sovětských dob k řadě úniků ropy do okolí, ale o těch se svět nikdy nedozvěděl. Tehdy se o to, po pravdě řečeno, nikdo ani moc nezajímal. Jen „místní“. A ti byli snadno umlčeni.

Ekologicky zpřísněné předpisy a směrnice nyní projednává americký Kongres, ale rezonuje to i v Japonsku, na Tajvanu, v Jižní Koreji a ve Vietnamu. Tyto země už dlouho jednají na různých úrovních mezi sebou a pak hlavně s Čínou o řadu ostrovů, které leží mezi nimi a které jsou perspektivní z hlediska možné těžby ropy a plynu. Jenže problém je hlavně v nevyjasněných právech, komu ostrovy patří a kam až sahá teritoriální právo na okolní vody. Dá se odhadnout, že v první polovině tohoto století budou spory o právo nad těmito ostrovy asi ukončeny. Buď dohodami, nebo silově.

Při debatách v amerických televizních stanicích zaznělo, že v Mexickém zálivu jde o „americký Černobyl“, či dokonce o „Obamovo ekologické Waterloo“.

Barack Obama má značnou šanci z velkého problému udělat velkou šanci. V otázce odpovědnosti za škody (stále se nejvíc mluví o ekonomických a ekologických škodách, jakoby těch “pár desítek mrtvých pracovníků na DHR (Deepwater Horizon Rig)“ už snad ani nestálo za řeč).

BP samozřejmě ujišťuje, že všechno napraví, nahradí, vyčistí a obnoví. Pragmatický skepticismus však napovídá, že na Vánoce už ani pes neštěkne nad osudem těch, kterým katastrofa vzala život přímo i nad osudem těch, kteří teď musí čelit velkým existenčním problémům.

Z amerických oficiálních struktur to odnesla zatím nejvíc jen „Lízinka“ – Liz Birnbaumová, která jako šéfka dozorové organizace (vládní agentura MMS – Minerals Management Service) nesplnila očekávání.

Dr. Birnbaumová pracovala téměř čtvrt století ve vrcholných orgánech dozoru nad vztahem společnosti a zvláště amerických podnikatelských kruhů s přírodou. Bdělé oko nad ropnými vrty, zvláště v oblastech šelfu, však měla jen necelý rok. Mnohem víc pečovala (řadu let) o poměry na amerických řekách, kdy si ve sporech kolem čistoty vod, o regulování irigace a o problémech a možnostech staveb vysloužila pověst tvrdého zastánce „práv přírody pro další generace“. Pokud se nyní vyskytují pověsti, že se stejně snadno nechávala uplácet v zájmu různých stavebních a jiných společností, může to být docela dobře i dodatečné „vyrovnávání účtů“.

Likvidace následků katastrofy bude trvat velmi dlouho. To, jak se bude dařit (nebo ne), ukáže schopnost USA čelit lidsko-přírodním katastrofám, které nás v tomto století – bohužel – čekají častěji, než si myslíme.

Ropná skvrna
Ropná skvrna
Více fotek
  • Ropná skvrna autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/17/1647/164636.jpg
  • Mapka Mexického zálivu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/381/38017.jpg
  • Záchranáři bojují s ropnou skvrnou autor: Dave Martin, zdroj: AP Photo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/17/1638/163708.jpg
  • Ropná skvrna autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/17/1638/163711.jpg
  • Ropná plošina autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/17/1685/168492.jpg