Jak to bylo v Lidicích?

10. června uplynulo už 68 let od vyhlazení středočeské obce Lidice, vyvraždění všech 192 jejích mužských obyvatel a odvlečení 196 žen do koncentračního tábora Ravensbrück. Ze 105 lidických dětí bylo 88 usmrceno v plynových komorách a jen zbylá menšina přežila válku na takzvaném převychování v německých rodinách. Šlo tedy bezesporu o jednu z největších tragédií českých dějin 20. století.

Nejsem si však jist, že všichni dnešní Češi vědí přesně, proč právě Lidice se staly obětí nacistické msty za atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha, od něhož tehdy uplynuly teprve dva týdny, kdy se gestapo marně snažilo dopadnout pachatele. S atentátem tedy Lidice aspoň časově souvisely, ale přece jen jejich nešťastný osud měl poněkud jiné příčiny, než tomu bylo v menší obci Ležáky na Chrudimsku, která byla podobně vyvražděna a vypálena až o další dva týdny později. Historické bádání však v případě Ležáků nehovoří o nějakém vykonstruovaném obvinění jako u Lidic, ale o tom, že z Ležáků vysílala radiostanice parašutistické skupiny Silver A. V Lidicích žádná taková přímá odbojová činnost neexistovala a k atentátu na Heydricha mohlo velmi vzdáleně být vztahováno jen to, že už v roce 1939 odtud uprchli synové tamějších rodin Horáků a Stříbrných. V Lidicích se tušilo, že oba mladí muži slouží v československé zahraniční armádě, do rodné obce však o sobě nepodávali žádné zprávy a ani dnes po tolika letech není známo nic o tom, že by s atentátem měli něco společného. Faktem však je, že když po událostech, které tu vzápětí vylíčím, padlo na Lidice jisté podezření, posílila i tato okolnost podezření kladenského gestapa, že atentátníci pocházeli právě odtud.

Ale vezměme věci po pořádku podle publikace nazvané „Lidice“, vydané brzy po válce na základě výsledků rychlého vyšetřování vedeného nekomunistickým pracovníkem Odboru pro politické zpravodajství ministerstva vnitra Josefem Bartíkem. Celá ta dodnes nevyvrácená historie zní přibližně takto:

Dne 3. června 1942, šest dní po atentátu, byla v ředitelské kanceláři v továrně na baterie značky Palaba ve Slaném roztřiďována pošta pro celý podnik. Toho dne připadl tento úkol na seniora firmy Jaroslava Pálu – továrníka a starostu města Slaného. Přitom se mu dostal do rukou dopis adresovaný sice podniku, ale s poznámkou, že je určen dělnici Anně Marusczákové. Pála dopis zřejmě neoprávněně otevřel a přečetl v něm tento text:

„Drahá Aničko, promiň, že Ti píši tak pozdě a snad mne pochopíš, neboť víš, že mám mnoho starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv, nashledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan“

Tolik tedy text dopisu, který v ovzduší nacistického teroru vyhlášeného hned po atentátu mohl v panu Továrníkovi vzbudit podezření, že by zde nějaká spojitost s atentátem mohla být. Přesto musíme uvažovat i o tom, zdali následné odevzdání dopisu české policii nebylo unáhlené a nesvědčí o Pálově zbabělosti. Podobně se musíme pozastavit i nad chováním našich četníků, kteří nedokázali v té době nemocnou adresátku dopisu varovat, aby se ukryla před zatčením, a rovnou předali celou záležitost kladenskému gestapu. Tím se rozběhl nacistický furor a právě výpověď Aničky Marusczákové nasměrovala pozornost k Lidicím. Neprozřetelně a také mylně totiž řekla, že onoho Milana, který se ve skutečnosti jmenoval Václav Říha a kryl svým dopisem i krycím jménem jen svou manželskou nevěru, považovala za jednoho ze zmizelých mladých lidických mužů – tedy Josefa Horáka.

Kladenské gestapo to ihned oznámilo své pražské ústředně a ta pak ve své šílené potřebě najít atentátníky uvěřila tomu, že – jak se pak pravilo v úřední zprávě – „byly zjištěny nezvratné důkazy, že obyvatelstvo Lidic poskytovalo pomoc a podporu okruhu pachatelů. Příslušné důkazy byly zjištěny bez pomoci místního obyvatelstva, třebaže na věc bylo dotazováno.“ Toto i další text, například o nálezu zbraní a munice, bylo zřejmě obvinění vykonstruované, neboť couvnout se v celé věci už nedalo. Pražští gestapáci byli totiž tak horliví, že dosud nedoloženou lidickou účast na atentátu oznámili ihned do Berlína a sám Hitler prý vydal onen krutý rozkaz, jak má být s Lidicemi naloženo.

O nacistické nenávisti k českému národu není dnes už třeba dlouho hovořit, stojí však stále za zamyšlení, zdali na lidické tragédii neměli také dost rozhodující podíl i zmínění Češi – počínaje továrníkem Pálou přes nerozhodné a nepříliš statečné české četníky až k oné Aničce Marusczákové, která svým milostným dobrodružstvím, ale zejména zbytečnou a mylnou odpovědí upnula pozornost k nešťastné středočeské obci, která pak za celý ten řetěz chyb byla potrestána bezhlavou německou krutostí.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

Vypálení Lidic
Vypálení Lidic
Více fotek
  • Vypálení Lidic autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/260/25982.jpg
  • Památník Lidice autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1719/171885.jpg
  • Vypálení Lidic zdroj: www.druhasvetovavalka.nazory.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/260/25981.jpg