Afghánské ozvěny ve Střední Asii

Současná vládkyně Kyrgyzstánu Roza Otumbajevová ochotně a trpělivě rozdává interview zahraničním reportérům. V úterý televiznímu štábu Al Džazíry laskavě nabídla silný čaj, ale už jen slabší vysvětlení, co se dá dělat se současnou situací a co je její příčinou.

Byla si jista, že jádrem výbuchu současné krize je snaha svrženého prezidenta Bakijeva zabránit rychle se blížícímu referendu o nové ústavě. Organizaci záškodnictví hlavně na jihu země připisuje (nejen ona, v prohlášení pro středoasijský TV kanál PLUS i Almazbek Atanbajev, její jak jménem, tak hlavně názory blízký spolupracovník) synovi exprezidenta Bakijeva Maximovi. Ten měl v minulých týdnech bohatě financovat vzpouru a ozbrojené akce hlavně na jihu Kyrgyzstánu. Má jít o statisíce dolarů. A k akcím se měli dostat v blíže neurčitém počtu žoldáci – dobrodruzi až z Pobaltí (Estonsko, Lotyšsko) a nejen z Tádžikistánu a Turkmenistánu. Tato tvrzení se opakují v místních médiích, ale zatím je nikdo nedokázal zadržením kteréhokoliv cizích banditů.

Boris Gryzlov, předseda ruské Dumy, se vyjádřil ve středu večer nejrozhodněji – je to občanská válka. Ale bude déle trvat, než se obraz vyjasní. V Oši a Džalalabádu shořely stovky budov. Odtud prchá obyvatelstvo ve velkém. A pokud se ještě včera mluvilo o uzavřených hranicích se sousedními zeměmi, dnes už to zřejmě neplatí. Běženci hranici prostě prolomili. Utečenců z Kyrgyzstánu do Uzbekistánu má být 80 000 (minimálně) – případně až 140 000 (maximálně – prozatím). Experti OSN se spokojují s údaji kolem 125 000 lidí. Jak v každé humanitární krizi bývá zvykem, zprávy vždy mluví o útěku žen, dětí a starců. To platí na jihu Kyrgyzstánu i nyní. Muži zůstávají, aby do sebe stříleli.

Kdo sledoval vývoj v týdnech od dubna, kdy se stará napětí ve společnosti už zcela vymkla pro (zatím?) málo podařené repete nově kolorované revoluce, zjišťoval hlavně zesílenou migraci do Uzbekistánu. Ale ta bývala – samozřejmě ve skromné míře – každoročním jevem. Za „uzbeckého Brežněva“ všemocného Šarafa Rašidova se tomu říkalo „ferghanský příliv-odliv“. Uzbecká menšina v Kyrgyzstánu se sezónně přelévala mezi republikami Střední Asie přes hranici, kterou nikdy nikdo za sovětských časů nevytyčil – a teprve nyní je to velmi výbušný rébus. Jen rusko-čínská hranice je už dořešena. Všechny další hranice mezi postsovětskými republikami vyžadují demarkaci, což je, jak už před lety řekl Viktor Černomyrdin, otázka na příštích 50 let.

Hranice mezi Kyrgyzstánem a Uzbekistánem tak dlouho nepočká a z jejího stanovení bude ještě pro všechny kolem velký bolehlav. Zatím je otázka, aby v Biškeku vývoj ustála nynější prozatímní vláda. Referendum Rozy Otumbajevové se má konat už v neděli 27. června – „za prvního letního úplňku“, jak poeticky poznamenal velitel biškekské policie. Měl ale přitom spíše na mysli, že v posledních nocích před referendem se za jasné noční oblohy ve svitu měsíce lépe uhlídají volební místnosti před velmi pravděpodobnými diverzními akcemi. Lze se ptát: jak se dělají úspěšná referenda během občanských válek?

V okolních republikách (Taškent, Astana, Dušanbe) se na myšlenku referenda dívají hodně skepticky a jen s trochou tolerance. Je to bráno jako pokus o právní základ (a zároveň dost slabý pláštík) pro mocenskou změnu. Nezpochybňuje se sama myšlenka referenda, ale málokdo věří, že za současné situace je vůbec možné. Snad se dá zorganizovat v Biškeku a ještě v Tokmoku (druhém největším městě státu). Jinde to bude fraška. Na celém jihu poslední dny šlo o drancování, celé okresy jsou bez zásobování jídlem, stupňují se problémy i s pitnou vodou (což je při velkém přesunu obyvatelstva v Asii vždy běžné).

Když se prezidentka Otumbajevová obrátila na Medvěděva s žádostí, aby pomohl se zajištěním bezpečnosti v zemi, byl v rozpacích. Nemá zájem o vojenské akce v oblasti, s níž Rusko nemá společné hranice. Ale vzápětí se sešla vysoká expertní rada ODKB („Taškentská smlouva“) a rozezněly se telefony mezi Moskvou a Washingtonem, Moskvou – Bruselem a Moskvou – Pekingem. Při rychle se vyvíjející kritické situace lze čekat i rychlé obraty v hodnocení a také rychlé rozhodnutí.

Dmitrij Medvěděv se překvapivě a náhle objevil (v kvalifikovaném doprovodu svého vrcholného zmocněnce pro Kavkaz Alexandra Chloponina) v Grozném. Pochválil znovuzrozené hlavní město Čečenska, navštívil řadu míst i znamenitě zabezpečené letiště, které dostává pyšný statut mezinárodního vzdušného přístavu. Při sledování jeho setkání s čečenským autoritářským prezidentem Kadyrovem bylo těžké se ubránit dojmu, že se Dmitrij Anatolievič hlavně přišel zeptat na praktické zkušenosti z pacifikace nejodbojnějšího regionu Kavkazu. A zda a jak to aplikovat na svazích Ťan-Šanského pohoří, které může nejen geograficky, ale také politicky štěpit a rozštěpit Kyrgyzstán.

S mezinárodní pomocí se v Kyrgyzstánu nejdřív podařilo evakuovat v několika vlnách cizince. Čína poslala letadla a odvezla si do Urumči nejen své studenty a muslimy, ale i mnohé starousedlé Dagany, jejichž prapředkové sem přišli ze Sinkiangu už v 18. století. Až bude klid, možná se sem zase někdy vrátí. Ale zatím se už dlouhou dobu u Daganů („staročínských Kyrgyzů“) projevoval velký obdiv a nadšení nad tím, jak se jejich stará vlast nesmírně zmáhá. Když se prvním letem do kosmu proslavil Yang Li-wej, Daganové to celý rok oslavovali jako nový národní svátek.

Evakuace Pákistánců byla provedena také rychle, zvláště po zmatku se zprávami, že na kyrgyzském jihu bylo uneseno 15 studentů a jeden z nich byl přitom zabit. Šach Mahmud Kurejši (pakistánský ministr zahraničí) se osobně zasloužil o urychlenou přepravu několika set studentů do Karáčí i do jiných míst (především Lahauru). V Kyrgyzstánu studuje až 1 500 pakistánských studentů, mnozí na VŠ technicky orientovaných. Mnoho už koncem května odjelo domů na prázdniny, ale dost jich zůstalo na dodatečné zkoušky anebo i pro nedostatek prostředků na cestu.

Podobný příběh je i se studenty z Indie, těch bylo asi 120 v tísni v Oši a Džalalabádu. S pomocí indického velvyslanectví v Biškeku se už minulý týden vraceli domů. Část však (především studenti historie a kultury se zaměřením na Střední Asii) odletěla do Taškentu, Almaty, do Turkménie nebo také do Mongolska. Nestálo by za to uvádět tohle podrobněji, kdyby to dobře neilustrovalo velký rozvoj styků SEVER – JIH Střední Asie. Cokoli se děje v tomto nesmírně rozlehlém regionu, živě to rezonuje ve všech republikách.

V celé (ještě sovětské) Střední Asii brežněvovská afghánská válka měla velký rozkladný vliv na establishment od Ašchabádu po Dušanbe. Vzpomeňme, jak se na Gorbačevovském 17. sjezdu KSSS mluvilo o „zhoubných ozvěnách afgánské války na celou společnost“.

Po rozpadu SSSR přišla devadesátá léta nepokojů – především do Tádžikistánu – s následnými dlouhými roky občanské války. Tak jako se dnes v Čechách používá termín „tržní komsomolci“ či „modří bolševici“ (lhostejno nakolik právem nebo ne), tak se ujal v Tádžikistánu pojem „muslimští kágébáci“ či „islámští bolševici“.

Mnohá analytická pracoviště světa se shodují při hodnocení vývoje ve Střední Asii, že ještě několik generací bude ovlivňovat stará „brežněvovská“ i nová současná afghánská válka. Ozvěny bojů pod Hindúkušem, kolem Kábulu, Kandaháru a pod Tora Borou budou nepřímo, ale hlubinně ovlivňovat všechny události kolem.

Na prvním místě tu bude snaha regionálních vládců o stabilitu moci. Obří stát regionu – Kazachstán – má významnou novinku: Nursultan Nazarbajev se stal „Vůdcem národa“, když příslušný zákon právě přijal parlament. Roza Otumbajevová se o stabilitu pokouší mnohem demokratičtějším aktem při pokusu o novou ústavu státu. V Dušanbe si upevňuje moc nejšikovněji Emamoli Rachmon. Nedělá příliš velké kroky, ale za to postupně cementuje to hlavní. Zjednodušil administrativu, dosadil (zdá se) vzdělané lidi do bankovního sektoru, vyměnil nejvyšší vojenské činitele. Polehoučku, bez sekyrárny. Jako první mu za tuto politiku poklepal na rameno čínský prezident, pak ruský. A nakonec ho ne tak dávno jako svého „nejvěrnějšího přítele“ objal v Dušanbe i iránský prezident Ahmadinežád. V jednom se ti všichni mohou shodnout: díky Rachmonovi je v Tádžikistánu situace stabilní.

Jen v Uzbekistánu prezident Islam Karimov (což je podle generálního tajemníka Ligy arabských zemí „obdivuhodně prozíravý vládce“) to vidí jinak. Podle něho je Střední Asie v období, kdy stabilitu celého regionu je nutné hlídat bez zamhouření oka. Je možné ba nutné propracovávat společné plány proti terorismu, spolupracovat ekonomicky, pilně a bez prodlení si vyměňovat informace mezi rozvědkami „spřátelených zemí“. Ale hlavní je ani na chvíli nepodceňovat extremismus, zvláště religiózní. A nepodceňovat ani nápady horkých hlav „odkudkoliv“.

Naposled měl zřejmě na mysli poslední verbální eskapádu ruského vůdce quasi-liberálů Vladimira Žirinovského. Ten si svého času představoval jako nejchytřejší zahraniční politiku pochod ruské armády od Moskvy na jih až k teplým mořím. Teď si Vladimir Volfovič pustil pusu na špacír při úvaze, že Kyrgyzové a Tádžici by měli patřit k Rusku přímo. A nejlépe, kdyby o to sami požádali, protože nejbližších padesát let stejně nebudou schopni se chovat se státotvornou dospělostí.

Moskva sama se za takovou nehoráznost nemusí omlouvat. Žirinovskij už dávno není ve světě brán vážně, jeho projevy v Dumě jsou klaunovské výstupy. Jen vedení Dumy se musí cítit trapně (asi jako když u nás v parlamentu před lety šaškoval jakýsi Sládek). Ale to, co řekl, v oblasti Střední Asie ruské zahraniční politice přece jen svým způsobem uškodí, i když Žirinovskij je tím posledním politikem, který by ji mohl prakticky tvořit.

Nyní se dá očekávat určitá – možná i v řadě bodů tichá – dohoda, či spíše úmluva „velkých hráčů“ kolem Kyrgyzstánu. Jde především o diplomatický konsensus Rusko – USA – Čína s návaznosti na informování Kazachstánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu. Do Kyrgyzstánu už letecky proudí mezinárodní humanitární pomoc. A pokud bude mít Moskva požehnání OSN (bez něho by to víc bolelo) pak ruské jednotky, či jednotky ODKB v roli „mezinárodních modrých přileb“ mohou sehrát roli stabilizačního faktoru. Ale nechuť Ruska k vojenské angažovanosti v „oblasti afghánského zátylku“ je zřejmá. Zatím mohou na ruské základně u Biškeku rotovat jen jednotky z 31. brigády leteckých výsadkářů. Na rozkaz Medvěděva tam tři Iljušiny-76 dopravily začátkem týdne celý speciální prapor.

Nejnovější ozvěna afghánské války zazněla pak z Turkménie, neboť relativně nový Turkmen-baši – prezident Gurbanguli Berdymuhamedov oznámil, že Ašchabád (Ašgabad) je připraven posloužit jako to nejochotnější místo pro meziafghánská jednání o míru. Pokud k takovému jednání skutečně dojde, půjde o pozoruhodnou novinku ve světové diplomacii. Vždyť velmoci by – jak vzácný případ – ponechaly iniciativu „mocenskému trpaslíkovi“ a sami by skromně stály opodál, i když o tom, jak by usilovaly o ovlivnění jednání, by nikdo neměl pochyb. Takové jsou náznaky poté, co emisar USA už probral s turkmenskými představiteli varianty „of peace road map“.

O možnosti takového vývoje se spekulovalo už řadu týdnů. Přesněji od letošního února, kdy při řadě mezinárodních setkání se začal nově hledat „vhodný honest-broker“ a Turkménie k tomu přidává i vhodný blízký prostor s Afghánistánem, dosud téměř nenamočený do problému zevnitř. Tedy někdo, kdo není ani v NATO, ani ODKB, ani v ŠOS. Turkmenistán o takovou roli očividně velice stojí. Nástupce Saparmurata Nijazova by rád získal větší světové renomé než jen jako vládce nad pohádkovými zásobami přírodního plynu.

Kdyby zhasly plameny afghánské války, ekonomický (a samozřejmě i sociální) rozvoj by měl výraznou šanci změnit osud celé Asie, včetně řešení ekologických problémů, jejichž rozsah je sám o sobě obrovský. A klid v Afghánistánu by inspiroval ke klidu i v okolí. Afghánská válka se vnějšími silami vyhrát nedá. Proč tedy nemít jako variantu „vítězství všech dohodou“? Je to dosud utopie? Peking si to nemyslí, čínský termín (v angličtině) „win-win“ = vítězství na obou stranách – je posledních deset let velmi v módě. Jen ho naplňovat.

Pokud jde o Kyrgyzstán, vláda v Biškeku tvrdí, že bude možné dosáhnout kontroly nad situací. Biškek sám je na všech cestách do města kontrolován zesílenými hlídkami a letadla začínají převážet ženy a děti z jihu přímo do metropole.

Nejzávažnějším problémem pro nejbližší dobu je ovšem kyrgyzsko-uzbecké napětí. ODKB se (zatím) rozhodla neposílat vojenské jednotky do Kyzgyzstánu, což vláda v Biškeku přijímá neochotně, ale Taškent netají uspokojení. Uzbekistán se cítí být regionální mocností, dokonce silnější než Kazachstán. Háček však je v tom, že nikdo ze sousedů k Uzbekům láskou nehoří. Jsou třetím největším národem z někdejší sovětské „rodiny“ – po Rusech a Ukrajincích, ale jsou nejméně oblíbeni. Kdo zná staletou historii, nediví se. Uzbekistán je dneska ze všech republik postsovětské Střední Asie jediným státem, který disponuje dostatečnou vojenskou silou. A i když to nyní není pravděpodobné, není také nemožné, aby se Taškent „nedopálil“ a nepředvedl, že je schopen silově řešit „problém Ferghanské doliny“.

Tam je hlavní neuralgický bod problému na kyrgyzsko-tadžické hranici. Asi tam moc neznají Vladislava Vančuru. Ale letošní způsob léta se jim určitě zdá víc než poněkud nešťastný.

Boris Gryzlov
Boris Gryzlov
Více fotek
  • Boris Gryzlov autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/377/37688.jpg
  • Roza Otunbajevová autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1561/156091.jpg
  • Dmitrij Medvěděv autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1584/158392.jpg
  • Uprchlíci z Kyrgyzstánu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1739/173826.jpg
  • Mahmúd Ahmadínežád autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/785/78460.jpg
  • Summit ODKB v Moskvě autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/396/39591.jpg
  • Gurbanguli Berdymuhamedov autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/823/82299.jpg
  • Boje v ulicích Biškeku autor: Azamat Imanaliyev, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1557/155699.jpg