Zázrak se nekonal…

Už čtvrtý den pobývám ve městě zvaném Manguang, nebo chcete-li Bloemfontein. Od začátku to tu na mě dýchlo sympatií a po velkoměstském prostředí Joburgu s Pretorií i jakýmsi pocitem rodinného města, kde k sobě mají lidé blíž. Už z letiště nás vezl šófer pouze dva novináře mikrobusem a moc se po pár minutách jízdy omlouval, že se musí vrátit ještě pro třetího pozapomenutého kolegu. Jen kvůli mně (neb před zápasem Slovenska s Paraquayí to tu mediálním zájmem zrovna netepalo) zorganizovali odvoz i z hotelu na stadion.

Po cestě jsem musel zvídavému řidiči, který se po zjištění, odkud jsem, vytasil s nečekanou znalostí historie i zeměpisu, vysvětlovat, cože to byl ten socialismus. Chvilku se zamyslel a odtušil: „Tak to ho máme asi i my tady, protože dobře s veškerými výhodami se mají jen ti nahoře“. Ale nezoufal si na svůj osud a vyzařoval z něj optimismus a hrdost na to, že JAR pořádá šampionát. 

V neděli bylo vpodvečer všude zavřeno, tak jsem se i přes veškerá bezpečnostní školení odvážil do nedaleké hospody pro pití. Pravdou je, že jsem se zpočátku v tom zakouřeném baru necítil úplně nejlíp, protože výlučně černošské osazenstvo vypadalo asi stokrát hrozivěji než nejvyhlášenější česká galérka. Jenže když objevili akreditaci MS, začali se všichni přátelsky zubit, barman mi osobně odnesl tašku s pitím až před lokál, mával a volal, že musím přijít určitě zas. Sice netušil, co a kde je Česko, ale vůbec to nevadilo. 

V den zápasu BafanaBafana s Francií jsem se vypravil na zdejší náměstí a jen tak nasával a vychutnával atmosféru. Po chvíli se začali srocovat domácí fandové a spontánně tančit a zpívat, přestože věděli, že cesta jejich hochů šampionátem s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou brzy skončí. Bylo to tak nakažlivé, že jsem si začal pobrukovat a lehce se vlnit. Asi jsem působil lehce exoticky (nejen proto, že jsem „vynikal“ barvou kůže), nicméně ke mně přistoupil hodně starý usměvavý pán a dal se se mnou do řeči o fotbale, odkud jsem a tak podobně. Sálala z něj neuvěřitelná přátelskost a pohoda a na závěr mi řekl krásně jednoduchou moudrost: „Víš, lidi by si měli život užívat, a ne se užírat a nebo jen honit za penězi a tahle příležitost je pro to jako dělaná.“ 

Přiznám se, že jsem reprezentaci JAR nevěřil ani proti totálně rozklíženým Francouzům. Nicméně jsem po jejich výtečné první půli a paralelním vedení Uruguaye začal v koutku duše věřit ve fotbalový zázrak. Přál jsem postup BafanaBafana kvůli statisícům jejich fanoušků po celé zemi, kteří si šampionát užívají s bezelstností malých dětí, šíří pohodu a jsou přátelští a vstřícní. Jenže zázraky, i ty fotbalové, se dějí opravdu velice výjimečně. Byl jsem tedy rád alespoň za jejich vítězný odchod se vztyčenou hlavou. A propós, fotbalový Pánbůh naopak ztrestal Francouze za nejeden předchozí i současný vroubek, takže tady spravedlnost zafungovala opravdu naplno.

Podrobnosti na msfotbal.ct24.cz

Oslavy s doprovodem vuvuzel
Oslavy s doprovodem vuvuzel
Více fotek
  • Oslavy s doprovodem vuvuzel autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1727/172689.jpg
  • Francie - JAR autor: AP Photo, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1752/175163.jpg