„Duhová láska“ příště s tanky?

V sobotu konala se v Brně už třetí exhibice sexuální jinakosti za obvyklé policejní asistence, těžkooděnců, psovodů, strážníků na koních, vrtulníku a tentokrát i obrněného transportéru. Homosexuálů, bisexuálů, transsexuálů, neboli sexuálních menšin bylo šest set, tolikéž i mužů zákona. Takové policejní manévry Brno nepamatuje, psaly deníky a to všechno kvůli 150 „extremistům“, „radikálům“, či „ultrapravicovým odpůrcům“, jež neohrožená policie k „jinak sexuálně orientovaným“ ani nepustila. Deníky ovšem nezmínily 130 účastníků Pochodu pro rodinu, který se paralelně ubíral Brnem s ideou „jedinečnosti a nenahraditelnosti institutu rodiny v české společnosti“. Na první pohled nerovnováha mezi mocí výkonnou, chránící sexuální odchylky, a naivními „tmáři“ majícími za to, že smysl sexuality je jasný a byl dán jednou provždy.

Poprvé jsem natrefil na podobnou akci „hrdosti s menšinovou orientací“ v roce 1992 v Ženevě. Fotil jsem pestrobarevné lidičky, fábory a balónky, aniž bych tušil, o co jde. Když jsem to zjistil, nevěřícně jsem zíral. Měli jsme tenkrát s sebou dospívající děti a nepokládali jsme za vkusné pouštět se do obtížných výkladů. Pouze jsem v zamyšlení projel jednosměrkou obráceně, za což se mi dostalo významného ťukání na čelo protijedoucího řidiče. Od té doby „čas oponou trhnul“ tak důkladně, že jsme se i v Česku přiučili, že homosexualita není nemoc (z amerického seznamu duševních poruch vyřazena už v roce 1973, o sedm let později v egodystonní formě opět vřazena) a dokonce jsme importovali i registrované partnerství – coby zvláštní typ (z povahy homosexuálního vztahu bezdětného) manželství.

Letošní brněnská Queer Pride Parade vyvolává otázku, proč musí být tato pohlavní orientace na rozdíl od jiné odlišnosti, třeba levorukosti či šerosleposti, chráněna tak masivní ozbrojenou mocí. V čele průvodu (který trval 36 minut) jel policejní automobil, po stranách těžkooděnci se štíty, pak policisté na koních. Jak organizátoři sami přiznali, byla mezi účastníky navíc ještě řada policistů v civilu. Z hesel nesených v průvodu, jako „Lesba britského impéria“, „Jsem růžová ovce rodiny“, „Anarchist“ nebo „Můj penis je lesba“ nikdo asi moudrý nebyl. Provolávalo se například „Duhová láska!“, „Chceme svoje práva!“, „Jsem gay, jsem teplej!“. Ilustrovalo to mezinárodní účast i podivný fakt, že v jednom šiku šli s homosexuály i černě odění anarchisté (k nerozeznání od neonacistů, ostatně používajících podobné metody). V reportáži z Queer Parade na GayNetu.cz přitom byli nesouhlasící poněkud paradoxně označeni za extremisty a za „pravičáky“.

Policejně uzavřené Náměstí Svobody, omezení městské hromadné dopravy, zavřené či prázdné restaurace a obchody ve středu města asi Brňany příliš nenadchly. Také se zdá, že obavy z protestů občanů nesouhlasících s propagací homosexuality, byly na místě. Policie si ovšem své zákroky proti odpůrcům pochodu ospravedlňovala jako „podezření na trestný čin za trička s nepovolenými symboly“, „přestupek proti právu shromažďovacímu“ nebo „podezření z úmyslu házení vajíček“. Ale to, co největší část veřejnosti homosexuálním aktivistům skutečně vytýká, jsou pokusy o ignorování práva osvojovaných dětí na život v kompletní rodině otce i matky (byť adoptivních). Pochopitelný je také odpor k prosazování homosexuality na úkor tradiční rodiny bez ohledu na klesající porodnost a vymírání populace.

Příznačné je, že česká „čtyřprocentní“ menšina, čítající snad půl milionu duší, nedokázala ani jednou za tři roky sehnat více než pět šest stovek aktivistů ochotných se v Brně předvádět. Více než manifestaci hrdosti to připomíná přiznání nejistoty a ostychu. Třeba je to tím, že nemalá část homosexuálů nechápe svou orientaci jako skvělou a úžasnou přednost, ale jako svého druhu postižení. To je ona (kdoví jak velká) egodystonní skupina, jež svou homosexualitu odmítá, cítí ji se sebou v rozporu, není schopna ji přiznat a touží po heterosexuální adaptaci.

Méně halasně, ale o to smysluplněji využily stejnou sobotu jiné menšiny. Turnaje národnostních menšin v malé kopané se na pražské Julisce zúčastnilo 24 týmů s hráči pocházejícími téměř ze všech kontinentů. Vedle vítězných Ukrajinců a druhých Poláků si dobře zakopali například Sudánci, Libyjci, Namibijci, Nigerijci, Ghaňané a Senegalci spolu s hráči Pobřeží slonoviny a Toga. Z evropských zemí hráli také zástupci Arménie, Gruzie, Běloruska, Bulharska, Makedonie a Moldavska, z asijských národů Jemenci, Jordánci, Libanonci, Syřané a Vietnamci. Nechyběli ani Romové – jeden ze zakládajících týmů turnaje, který se letos hrál už po dvanácté. Věřím tomu, že kdyby si také gayové sestavili vlastní tým a pustili se do sportovního souboje se zástupci ostatních menšin, byla by to produktivnější prezentace jimi hlásané tolerance nežli pochod za hradbou po zuby ozbrojené policie.

Queer Parade Brno 2010
Queer Parade Brno 2010
Více fotek
  • Queer Parade Brno 2010 autor: ČT Brno, zdroj: ČT Brno http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1763/176226.jpg
  • Queer Parade autor: Zehl Igor, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1763/176236.jpg
  • Queer Parade Brno 2010 autor: ČT Brno, zdroj: ČT Brno http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1763/176225.jpg