Tři na hranicích

K náramnému uspokojení většiny české pracující veřejnosti je vděčně přijímáno, že dochází k příjemné kumulaci dvou státních svátků, zvláště když se povede, jako letos, že se přivinou k víkendu. A hle, jsou tu na počátku léta čtyři volné dny! A když se náležitě vydaří i počasí, pak je spokojenost v národě veliká. A asi leckomu uniká, co si těmito obzvláštními dny připomínáme…

Ano, snad matně bychom si vybavili, že se vyzdvihuje přínos „slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje“ a „upálení Mistra Jana Husa“. Obě tyto události velice zásadně poznamenaly další vývoj v našich zemích, nejen duchovní, ale i kulturní a politický. Proto bychom na ně neměli zapomínat, ale pokoušet se trochu vstupovat do těch dvou tradic, které český národ po dlouhá staletí ovlivňovaly. Které byly nemnohými zářivými kaménky na omšelé šňůře našich dějin. Máme-li si je připomínat, vracet se k nim, jistě bychom mohli toho uvést zvláště o Mistru Janovi mnoho, vždyť k jeho „případu“ existuje tolik literatury!

Já se chci spíše pokusit ukázat heslovitě podobnosti v osudech Cyrila a Metoděje na jedné straně, na druhé u mistra Jana. Ty podobnosti zde jsou, přestože od příchodů tzv. soluňských bratří na Moravu a narozením Jana z Husi je téměř přesně 500 let rozdíl. Ale jak víme, byť v různých historických kulisách, ty lidské zápasy si bývají dost podobné. Podívejme se na několik skutečností, které mají určitou příbuznost i přes propast poloviny tisíciletí:

• Nic nevíme o matce soluňských bratří, jen se někteří badatelé domnívají, že mohla mít slovanské kořeny, a že tedy její synové tak přirozeně přišli ke znalosti slovanštiny, kterou pak převelice zúročili ve svém působení.

O Husově matce také nevíme takřka nic. Jen to, že se za svého synka pilně modlila. A i když to nejdříve vypadalo marné, později toto úsilí přineslo své ovoce.

• Zvláště Cyril (Konstantin) byl velice vzdělaným člověkem, který přednášel i na Cařihradské univerzitě.

Nemůžeme pominout v této souvislosti ani Husovo působení na Univerzitě pražské.

• Zásadním způsobem pomohli soluňští bratři slovanské kultuře tím, že připravili psanou abecedu pro její jazyk. A dále se na své poslání chystali i překlady biblických spisů a liturgických textů do jazyka, který by byl srozumitelný jejich posluchačům.

Jan Hus také zasáhl (byť daleko skromnějším způsobem) do podoby psané češtiny a učinil ji o něco snadnější. A také on v mnoha případech (kázáních, textech písní, dopisech i knihách) upřednostňoval používání srozumitelného jazyka co nejširšímu posluchačstvu.

• Cyril a Metoděj se dostali ke svému úkolu z pověření svých nadřízených (z východní, byzantské církve a říše), které bylo odpovědí na Rastislavovu žádost. Možná si ani nebyli zpočátku vědomi, že nejde jen o křesťanskou misii, ale že Rastislav měl v úmyslu poněkud vyvážit, možná i minimalizovat na svém území vliv západní, římské, latinské církve. Ale brzy poznali, že jejich činnost se odvíjí na bojišti o sféru vlivu a zásadně to ovlivňuje jejich působení i jejich vlastní životy.

Janu Husovi také šlo předně o nápravu církve, ale v jeho době, kdy církev a společnost byly tak vzájemně prorostlé, se nešlo pohybovat jen v určitých vymezených rovinách. To jeho úsilí o nápravu církve zasahovalo vše a narušovalo zaběhnuté zvyklosti v mnoha ohledech, takže jej nelze považovat jen za církevního reformátora.

• Úspěchy Cyrila a Metoděje a jejich družiny vzbudily odpor latinských kněží, kteří na Velké Moravě již 30 let působili. Obžaloba byla tou nejjednodušší cestou, jak jim házet klacky pod nohy, a zbavit se konkurence (no, později se zdatně chopili příležitosti vlastníma rukama a Metoděje tři roky drželi ve vězení).

Husovo úsilí o nápravu církve tehdy zasahovalo celou společnost, a tak také přišla podrážděná reakce z těch nejvlivnějších kruhů.

• Slovanští věrozvěstové, ač z východní církve, nepohrdali ani autoritou římského biskupa-papeže. Jemu se jeli odpovídat a před ním obhajovat, že si troufají rušit zásadu, že bohoslužby vedou v jiném jazyce, než které byly tehdy pro tento účel schvalovány, totiž hebrejština, řečtina, latina – jazyky, které byly použity na Kristově kříži. Dodejme jen, že to je ještě doba, kdy nedošlo k zásadní roztržce mezi církví východní a západní. A že soluňským bratřím nechyběly diplomatické, vyjednávačské dovednosti, které si osvojili v předchozích působištích a které asi podědili i po svém otci.

I když leckteré Husovy výroky na adresu církevních představitelů byly dost ostré, přece ani on se neváhal dostavit před kostnický koncil, aby obhajoval to, co zastával. Poměrně realisticky dokázal dopředu odhadovat své šance, ale zároveň velice stál o to, aby měl příležitost vysvětlovat své postoje a učení. A v případě, že bude usvědčen z omylu, i odvolat… Ovšem vyšší autoritou než koncil mu byla pravda Písma svatého a především ten, o němž on svědčí, totiž Kristus. Je nutno přiznat, že Husovi patrně chyběla diplomatická zdatnost, že byl asi obtížný partner k vyjednávání a domluvě. A nebo i pociťoval, že v otázce pravdy nelze přistupovat na žádné kompromisy.

Když sledujeme osudy těchto tří protagonistů našich svátků, nemůžeme se ubránit dojmu, jak se stále pohybovali na hranicích, na úzké hranici, která vedla mezi duchovním posláním a zasahovala do zápasu o politický vliv; na hraně mezi přízní a lhostejností (či nenávistí) mocných tohoto světa; na linii, která může oddělovat vlastní zájmy a veřejný zájem; na tenounkém předělu, aby se příprava cesty (jazyk, překlady, spisy…) nestala samotným cílem…

Ne, ani život Cyrila a Metoděje nevykazoval rysy úspěchu. Cyril umírá předčasně v pouhých 42 letech, jeho bratr Metoděj projde vězněním, jeho následovníci jsou vyštváni do širokého světa. Na Husa čekala (nebo on na ni?) hranice ohnivá. A v jejích plamenech utichl pouze Husův hlas, nikoliv to, co zvěstoval, co učil, co zastával celým svým životem.

Na závěr si dovolím uvést několik slov z dopisu Mistra Jana, který napsal česky Pražanům 10. června 1415 z kostnického vězení. Je považován za nejpůsobivější z jeho listů a bývalo zvykem z něj číst při vzpomínkových shromážděních na památku tohoto mučedníka již záhy po jeho smrti. Přece jen však přizpůsobím tato slova současnějšímu jazyku:

"Prosím pány, aby své chudině milostivě činili a spravedlivě ji spravovali. Prosím měšťany, aby své obchody spravedlivě vedli. Prosím řemeslníky, aby věrně své dílo vedli a je užívali. Prosím sluhy, aby svým pánům a paním věrně sloužili. Prosím mistry /tj. učitele/, aby, jsouce dobře živi, své žáky věrně učili, nejprve aby Pána Boha milovali, pro jeho chválu se učili a pro prospěch obce a pro své spasení, ale ne z lakomství ani pro světskou slávu… Také prosím, abyste se milovali vespolek, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli…"

Tyto dva pohledy do hluboké minulosti na slovanské apoštoly a na Mistra Jana mimo jiné ukazují, že životy odhodlané, nesobecké, někdy snad až naivní služby a oddanosti těm nejvyšším cílům, se často pohybují na hranici toho, co je snesitelné pro ty, kteří tvrdě prosazují své. Co totiž překáží politickým a mocenským zájmům vlivných a připravuje je o moc, slepou poslušnost, poddajnost. A které jsou tedy podezřelé, ano, nebezpečné. V každém čase.

Je otázkou, zda-li i s tímto důrazem naši volení zástupci potvrdili tyto památné dny jako státní svátek a ztotožňují-li se s těmito myšlenkami. Pak by bylo opravdu co slavit!

Rodný dům Mistra Jana Husa
Rodný dům Mistra Jana Husa
Více fotek
  • Rodný dům Mistra Jana Husa autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1575/157483.jpg
  • Metoděj autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/969/96840.jpg
  • Upálení Mistra Jana Husa autor: ČT24, zdroj: ggpht.com http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/970/96952.jpg