Skučící Mahler versus mramorovaná klasika

Největším nepřítelem vážné hudby je leštěný mramor. Způsob, jakým se tato oblast mramorizuje v sálech a médiích, aby se dostatečně zdůraznila vznešenost a výjimečnost tohoto druhu umění, zájem o klasiku spolehlivě ničí. Klasické je to, co přetrvává vzdor proměnám času, v jistém smyslu se tedy opravdu podobá ušlechtilosti oblíbeného, věkovitého kamene, který časem získává stále krásnější patinu. Jenže na rozdíl od opravdové hudební či literární klasiky nedýchá, pouze vystavuje svou možná přitažlivou, ale mrtvou krásu. Mramorování klasiky, vykonávané s těmi nejlepšími úmysly, je potom totéž, co její umrtvování.

Kulatá přikrývka

Jak konkrétně takové mramorování vypadá, bylo vidět v televizním zpracování oslav 150. výročí narození Gustava Mahlera. Odhalení sochy v Jihlavě, sázení stromků v Kalištích a večerní nádherný koncert s dirigentem Manfredem Honeckem, barytonistou Thomasem Hampsonem a Anne Sophie von Otter byl v televizní prezentaci zabalen do podivně patetického hávu.

Byl to ovšem patos nemístný, protože nevycházel z díla, nebyl výrazem autorova hudebního a lidského postoje, nýbrž zvláštně pokroucené úcty, která místo pozornosti k autorovi a jeho dílu stáčí pohled k nám, kteří o něm vyprávíme. Obdiv a úcta pak patří více nám než tvůrci. Tvůrce byl sice génius, my si ale zasloužíme pozornost a zvýznamnění za to, že jsme natolik kulturní, že jsme to poznali a umíme o tom tak kultivovaně (mramorově) zpravovat ostatní. Mramorizace klasiky probíhá pochopitelně i přímo v díle. U Mahlera to bylo znát kupříkladu i v jistě vynikajícím pěveckém vystoupení amerického barytonisty Thomase Hampsona. Mahlerovy písně byly v jeho podání najednou příliš zakulacené, hladké, neproblematické. Chyběla rozmarnost, žertovnost a vnitřní životní ironie, která je obsažena i v původním romantickém gestu, z něhož texty i Mahlerova hudba vycházejí.

Podobně se zakulacuje a uhlazuje například i Janáček, řada pěvců je zkrátka přesvědčena, že tak hudbě dodá nejemotivnější tón, jenže Mahler i Janáček jsou skladatelé vášnivě rozpolcení a „kulatý hlas“ tento ostrý tvůrčí rozpor, který řeže a nenechá posluchače v klidu, překrývá zcela proti smyslu díla.

Hudba jako temný nářek

V Mahlerově případě je takové přehlédnutí o to pozoruhodnější, že ono původní napětí je patrné už v jeho partiturách, a to nejen ve formální struktuře, ale i v neurotičnosti, s níž si na papíře chtěl ohlídat podobu svého zvuku. Kulatící mramorování klasiky se přehlížením formálních znaků díla ochuzuje o důležitý přechod k tomu, čím se dílo teprve stává dílem. Porozumění formě, její rozbor je však pouhý předstupeň.

„…pokud zacházíme s dílem jako s hotovým předmětem, jako s faktem, který stojí před námi, nedobereme se, vůbec se nepřiblížíme k tomu, oč jde v hudebních skladbách zasluhujících označení dílo, totiž záhadu uvolnění cesty pro neslyšitelné a latentní zvukové gesto,“ píše Jean-François Lyotard v eseji Hudba, němost. Podstatou hudby, naznačuje Lyotard, není nic hudebního, není to hudební materie, ale jakási univerzální zvukovost, kterou se teprve hudební formou snažíme svázat. Skutečným dílem je pak taková skladba, která skrze formu nechává zaznít původní křik světa, dech vesmírné nicoty. „Temný nářek vydechovaný nicotou v hudebních frázích zůstává. (Způsobuje jejich nezaměnitelnost. Způsobuje, že jednotlivé fráze se třou o sebe, skučí.) Přichází rozkoš z toho děsu: Dokud můžeme skučet, nejsme mrtví.“

Mramorovaná klasika se tomuto skučení života naopak úzkostlivě vyhýbá. Přišla by totiž o falešně chráněnou jistotu, že velikost a vznešenost, kterou v hudbě hledáme, s námi zůstane i po smrti. Skutečné dílo, jakým to Mahlerovo rozhodně je, se naopak skučícímu děsu zcela otevírá, naštěstí i vzdor mramoru, do něhož se ho neustále snažíme uzavřít.

Manfred Honeck
Manfred Honeck
Více fotek
  • Manfred Honeck autor: Michal Krumphanzl, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/17/1672/167105.jpg
  • Gustav Mahler zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1782/178172.jpg
  • Socha Gustava Mahlera od Jana Koblasy autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1784/178318.jpg