Ačkoli se někteří novináři, jako například různí pánové Švehlové, snaží zpochybňovat erudici a záměry nového ministra životního prostředí, my, kdo jsme strávili minulý týden na Šumavě, máme pro Pavla Drobila úplné pochopení. A to zejména pro jeho myšlenku, že se národní parky musejí „otevřít lidem“. Nechápu, co na tom pan Švehla nechápe. Z osobní zkušenosti můžu dosvědčit, že tomu tak na mnoha místech Šumavy prostě není. Tak například autem se člověk do řady turisticky atraktivních destinací vůbec nedostane, a to by přitom stačilo jen chtít.
Drobilova Šumava
Třeba taková cesta z Kvildy k pramenům Vltavy je pro automobilismus, tento jedinečný projev osobní svobody (šéfporadce premiéra Martin Říman), jako stvořená. Na některých místech je však kvalita asfaltu velmi nízká, občas je dokonce až příliš zřetelná výhoda, kterou tu dostává cyklista před člověkem, a na celé, více než čtyřkilometrové trase zcela postrádáme odpočívadla, megaboardy Mattoni i provozovny McDonald’s. Dvoumiliardová investice dle místně obvyklých cen by ovšem dokázala vše napravit, a to včetně nutného zarovnání terénních nerovností do kopce – z kopce, které jsou pro cíl cesty zcela zbytečné. Nakonec je tam stejně jen nějaká voda vytékající ze země. Na to se můžeme kouknout i v Praze u Botiče a to tam jezdí dvaadvacítka.
Osobní prioritou nového ministra, za niž by mohl dýchat místo průmyslu, by se ale jednoznačně měla stát trasa Prášily – Prášilské jezero, kde zejména v závěrečných stovkách metrů evidentně vítězí mlok, tento zlý duch české přírody, nad kýmkoli. Celou cestu navíc – doufejme, že jen zatím – značně ztěžují vyjeté koleje od těžké lesní techniky nasazené v boji s broukem kůrovcem. My, moderní lidé, v tom máme ovšem jasno: žádné slitování. Kde nejsou stromy, může být přece pěkná sjezdovka.
A jak známo z četby klasika (největšího), „kdo jednostranně preferuje zajíce před lyžařem, nedělá vědu, ale ideologii“. A zajíce jsem tam za celý týden stejně žádného neviděl.
Pavel Drobil by neměl váhat a Šumavu co nejdříve navštívit – nejlíp ve vrtulníku, odkud věci uvidí z tolik potřebného, odideologizovaného nadhledu, na které MŽP po letech environmentalistického šílenství a tmářského lpění na „trvale udržitelném rozvoji“ čeká.
Doporučený dress code: oblek, košile, kravata, bagančata. Doporučená literatura: Modrá, nikoli zelená planeta.
Doporučený doprovod: Rut Bízková.
(texty z blogu Jindřicha Šídla publikuje pravidelně týdeník Respekt)