O milovnících Sovětského svazu ze srpna 1968

Začnu omluvou: Ve svém pondělním komentáři pro ČRo6 jsem z rozhovoru manažerů rakouské firmy Steyer, která za podivných okolností prodala naší armádě nepřiměřené množství a za nepřiměřenou cenu obrněné transportéry Pandur, nesprávně citoval obzvláštní upozornění na významnou účast tehdejšího ministra obrany Martina Bartáka při tomto obchodě. Manažeři ve skutečnosti takto jmenovali tehdy odstupujícího ministra obrany Karla Kühnla. Tato moje omluva panu Bartákovi ovšem neznamená, že bych přestal mít podezření o jeho významné účasti na této akci a navíc připomíná i jméno dalšího zřejmého činitele, jehož se už dál nikdo na tyto věci příliš neptal. Byl poslán na lukrativní místo českého velvyslance do chorvatského Záhřebu, kde už teď tráví od té doby několikáté léto.

Ale chtěl bych dnes hovořit o jiných věcech. Už pomnohokráté jsem si minulou neděli v Názorech a argumentech znovu poslechl obsáhlou reportáž Slávy Volného z 21. srpna 1968 obsahující rozhovory s lidmi v pražských ulicích o tom, co říkají právě probíhající sovětské okupaci. Ostatně mám tu nahrávku sám doma a mohu si ji kdykoliv znovu přehrávat. Ale ještě nikdy se mi ty odpovědi tak nezařezávaly do mozku jako tentokrát. Ani ne tak těmi nářky, co nám to naši bratři provedli, ale téměř jednohlasnými proklamacemi, jak my jsme je milovali.

Vzpomeňte si, jak téměř jednomyslně tato opožděná vyznání lásky z té reportáže zaznívají. A to, prosím, dvacet let po uplatňování nejhrubšího bolševického teroru v této zemi, který přivedl tisíce lidí do vězení, okradl je o majetek a nabídl naopak jiným velkolepé krádeže majetků továrníků, sedláků či vysídlených Němců. Toho si opravdu ti bývalí milovníci Sovětského svazu potulujících se 21. srpna 1968 pražskými ulicemi za celých dvacet let nepovšimli? A povšiml si toho včas sám Sláva Volný a ostatní tehdejší redaktoři rozhlasu, kteří na rozdíl od nás – skutečných odpůrců komunismu od samého začátku, neměli nikdy do rozhlasu dovolený vstup?

Cítím jako dobře si pamatující pamětník potřebu mluvit o těchto věcech práv teď, kdy zase létají vzduchem nějaké chiméry o připravovaném zákonu třetího odboje, který má nějak odlišit nás bytostné antikomunisty od těch milovníků Sovětského svazu z Volného reportáže. Prožil jsem tu dobu od komunistického uchvácení moci do sovětské okupace přibližně mezi svou dvacítkou a čtyřicítkou. V září roku 1946 jsem se zúčastnil asi dvoutýdenního školení národně socialistických studentů na zámku Jemniště u Benešova a poznal jsem tam milou dívku jménem Naďa Morávková, která se dnes jmenuje Kavalírová.

Právě v těch dnech stálo v novinách jak Sověti v Moskvě zakročovali proti  příliš svobodomyslným literátům Zoščenkovy a Achmatovové, ale my jsme spíše vnímali to, co nám říkali naši lektoři. Byla mezi nimi i doktorka Milada Horáková a její parlamentní kolega – můj otec. Ti nemluvili vůbec o nějakém nebezpečí komunismu, ale o své cestě do Paříže, kde se konala příprava později neuskutečněné mírové konference, která nás definitivně měla umístit na straně Západu. Můj otec navíc vyprávěl o svém tamějším setkání s Janem Masarykem, který se mu svěřil s tím, že už má dost politiky a čeká jen kdy bude zbaven slibu, který dal svému otci, že bude vždy stát za Benešem. Nu a o čem a jak přemýšlel Beneš, to víme dnes až příliš dobře. To se také projevilo i v mé dlouhé odpolední debatě s nejvěrnějším Benešovým politickým dítětem, ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou, který umanutě trval na myšlence, že poválečná republika je kontinuálním pokračováním republiky první a nechtěl slyšet mé argumenty, že věci se zřejmě vyvíjejí poněkud jiným směrem. Později, po svém pokusu o sebevraždu z Benešova chování z února 1948, mi Drtina při mé návštěvě u něho na Bulovce dal za pravdu. Bohužel pozdě.

Nu a my protikomunističtí studenti jsme začali nějak dávat drobnými akty či aspoň řečmi najevo svůj odpor ke všemu, co se hned po únoru začalo dít. Rychle jsme byli vylučováni ze škol a mnozí z nás bez valných důvodů posláni na léta do kriminálu. To nebyl žádný odboj, ale uvědomělý odpor, nejspíše StB provokovala nějaké ostřejší akce, aby ty, kdo jí naletěli, mohla o to tvrději potrestat. Nezáleželo také tolik na tom, jestli jsme byli nějak fyzicky mučeni, rozhodující bylo, že nejkrásnější léta našich mladých životů byla uzavřena do prostředí zcela totožného s tím, co už v 19. století namaloval Vincent van Gogh na svém nádherném obraze nazvaném Vycházka vězňů, jehož originál je symbolicky vystaven právě v moskevském Puškinově muzeu, a co hudbou nádherně vyjádřil ve svém Sboru vězňů z opery Fidelio Ludwig van Beethoven.

A tak mě napadá, zdali se tak vytrvalá bojovnice za právní uznání třetího odboje Naďa Kavalírová vůbec dočká toho, že se na ní ten zákon bude vztahovat. O nějaké její odbojové činnosti se ví stejně málo jako o té mé a má-li přitom být jedním z kritérií alespoň tříletý pobyt ve vězení – tak, pokud vím, tuto podmínku Naďa nesplní. Sám pro sebe považuji za mnohem důležitější ne nějaký její pomyslný odboj z let padesátých, ale to, co pro naši hmotnou rehabilitaci připravovala na přelomu totalitního režimu ke svobodě, byť přitom seděla na pofiderním místě komunistického ministerstva práce a sociálních věcí. Za což jí i sám za sebe srdečně děkuji.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

Naděžda Kavalírová
Naděžda Kavalírová
Více fotek
  • Naděžda Kavalírová autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1261/126061.jpg
  • Invaze do ČSSR autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/326/32549.jpg