In memoriam (jen) pro český fotbal?

Pamatuji toho ve fotbale dost. Ještě jsem dokonce viděl Josefa Bicana, kterému se familiérně přezdívalo Pepi, hrát v derby starých pánů Sparta : Slavia. Vzpomínám, jak v první polovině 60. let minulého století sestoupila Slavia do druhé ligy, aby se tam o ročník později umístila hrdě kdesi uprostřed tabulky. Prohrála tenkrát například s Ratíškovicemi. A její fanoušci se tehdy, v dobách komunismu, semkli v Odbor přátel Slavie a zachránili svůj milovaný klub. To byla jedna z prvních vlaštovek občanského vzepjetí druhé poloviny 60. let. Váže se k tomu takový příběh: paní spisovatelová Procházková přišla domů a kouká, na stěně pouze bílé místo. Tam, kde visíval cenný obraz. Jan Procházka, tehdy uznávaný literát, se na ni omluvně podíval, a řekl: „Víš, potřebovali jsme peníze na levou spojku a já neměl dost v hotovosti!“ O tři roky později tentýž Procházka ohlašoval, tuším, že ve Slovanském domě,: „Cenzura byla zrušena!“

Vzpomínám, jak v roce 1962 odjížděl národní tým do Chile na mistrovství světa a fanoušci fotbalisty varovali, aby radši přes louži nejezdili, protože tam udělají jenom ostudu. Dostali se až do finále, kde po rovném boji prohráli s Brazílií. A hned po návratu, aby to potvrdili, dali Rakušanům u nich doma šest gólů. Ve Vídni nastoupil tenkrát Rudolf Kučera, mladíček z Dukly Praha, který do Chile pro zranění nemohl. Podle mého soudu to byl největší fotbalový talent, který jsem u nás viděl. Kdyby možná na mistrovství světa byl, mohlo to dopadnout ještě fešáčtěji. 

Ale fotbal se na „kdyby“ nehraje; nýbrž na góly. Dáš. Nedáš. Dostaneš. Nedostaneš. Jednoduché účetnictví. Pravda, čarovné slůvko „kdyby“ se při jeho hodnocení používá stále. Je jeho nezbytným souputníkem stejně jako míč. Dnes se ale rozmohlo jako zhoubný mor. V debatách o kopané zazní častěji než pojem gól. Padá z úst představitelů reprezentačního mužstva. První muž Sparty, pan Chovanec, užívá je frekventovaněji, než kdysi puberťák termín „vole“. Kdybychom neměli „kdyby“, museli bychom si je vymyslet. Z běžného vymlouvajícího se slůvka se stalo důležitým a nezbytným průvodcem novodobé fotbalové češtiny. Klíčovým termínem v diskusích našich fotbalových odborníků. Ono je taky „kdyby“ potřeba. Krétská a běloruská mužstva jsou pro kdysi slavné české, moravské a slezské fotbalové jonáky nepřekonatelnou hradbou. Nastoupit proti Turkům znamená po zápase jenom povzdechnout v hospodě jako Josef Švejk: „Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy, viď, že nemáš?“ Je to však pouze vzdorovitý pláč nad rozlitým pivem. Osmani se vracejí domů pod korouhvemi Prorokovými se snadným vítězstvím. A co je nejhorší, mladší bratříček, na kterého jsme se pořád vytahovali, jehož jsme peskovali a vyučovali českou uličku, Slováci, ti si s námi pohrají coby reprezentace a pak polijí nabubřelou Spartu takovým proudem studené vody, až pod ním definitivně zreziví. 

Ostuda hotová. Sportovně jsme v troubě. Peníze se nekutálejí. Za co taky? Vždyť ani za naše hráče nikdo nenabízí větší obnosy. Žádný výjimečný se totiž tady ne a ne urodit. Navíc, kde ho mají scouti vidět? Jezdit na zápasy naší podligy? Tak nakonec Slavia prodá svého jediného střelce ze střední vzdálenosti Petera Grajciara za pár šušní a ještě si mne ruce, protože potřebuje každý pětník. Že žádat její hráče, aby vstřelili branku, je to samé, jako posílat Marušku v lednu pro jahody, je pro klub méně důležité než žebrácká almužna za prodej klíčového hráče. Naopak kdysi slavné kluby rozhazují své odchovance, z nichž by mohlo při troše práce něco vyrůst, po okolí. Pak se diví, že jsou z odložených opory týmů, jimž se ty nafoukané mateřské dívají v tabulce do zadku. 

Muži, kteří by měli být dle data narození už dlouho dospělí, po sobě při hře plivou, válejí se, vyžadujíce potrestání soupeře za nevlídné zacházení, přičemž přehlížejí, že protivník byl v okamžiku jejich mistrovského pádu kdesi hodně daleko. Sami činí směšné fauly před očima rozhodčího, který je už nějakou chvíli nazloben jejich nevychovaností, a pak se upřímně a rozhořčeně diví, že dostávají karty. Teprve v šatnách jim nejspíš dochází, že onen sudí není zdejší a že se tedy vymyká místní úrovni a jejím zvyklostem. Nenechá si například nadávat. Kdyby byl arbitr mezinárodních zápasů našinec, neměli by kupříkladu rudí hoši z Letné tolik rudých karet, i když mají stále rudo před očima. 

Fanoušci bojkotují svoje kluby. Někdy vyženou některého trenéra od mužstva a z týmu hráče. Personální politika klubů je věru zábavné divadlo. Připomeňme si edenskou klaunérii. Hráči občas nemluví s fandy a už skoro vždycky ne s novináři. Ti jsou přece jednoznačně hnusní, protože píší o tom, kdo dal kolik gólů, a ne, jak by bylo dle hráčů, trenérů a funkcionářů správně, kolik o zápase rozhodlo nešťastných „kdyby“. Proti našim chlapcům zpravidla hraje terén, nepřízeň rozhodčího, fanatičtí diváci soupeře, fouká proti nim vítr, kdesi za brankou soupeře varovně štěká pes a tak nakonec prohrají nešťastnou tečovanou střelou z dálky 0 : 3. Fotbal možná kdysi bývával mužný sport. Dnes při něm a okolo něj všichni brečí. Chtějí si na hřišti vyplakat fauly a následné tresty pro soupeře a mimo hřiště omluvy za své ostudné vystupování. 

Jak jsem již na začátku uvedl: z fotbalu u nás pamatuji hodně. Krizová období i časy slávy. Kopaná je pro mě velmi nezbytná součást veřejného života a často ji vnímám coby její měřítko, či lépe: seismograf. Dovolím si říci, že tolik hledání nerůznějších „kdyby“ jako výmluvy při řetězících se kopacích ostudách a tolik ufňukanosti jako dnes, jsem v ní ještě nezažil. Čím jsme se asi nechali tolik rozmazlit? Že nám to chvíli nebývale šlo? Že byl svět míče kopaného unesen z Nedvěda, Poborského, Bergera, Šmicera, Rosického, Kollera, Baroše? Že se sypaly penízky za sotva dorůstající talenty? Všechno šlo tak nějak samo. A nyní to nejde. Jak zřetelné, fotbalem lze skutečně velmi přesně poměřovat život společnosti. Ve všem. To fotbalové in memoriam v titulku je velmi výstražné. Pozor na to. Jestli to fňukání není charakteristický současný český národní zvyk a slůvko „kdyby“ náš nejsilnější argument. Nejen ve fotbale.

Pavel Nedvěd a Vladimír Šmicer
Pavel Nedvěd a Vladimír Šmicer
Více fotek
  • Pavel Nedvěd a Vladimír Šmicer autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/17/1643/164283.jpg
  • Josef Bican autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/423/42207.jpg
  • Antonín Panenka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/567/56621.jpg