Rady z minulého století

Začátek září nabízí tradičně dvě témata k připomenutí – začátek školního roku a výročí vypuknutí druhé světové války. Jak se zdá, neměli bychom zapomenout ani na vyhlášení slovenské ústavy dne 1. září 1992, které definitivně pohřbilo veškeré naděje, že by bylo možné zachovat společný stát Čechů a Slováků.

Zůstaňme však pro dnešek u nejtypičtějšího z těchto témat, to jest u zahájení školního roku. Při té příležitosti se totiž vždy zamýšlíme nad pojmem vzdělávání mládeže, které moudří lidé považují za významnější než spoustu jiných věcí, jimiž se zabýváme. Letos jsme se při této příležitosti mohli setkat v sobotní příloze Lidových novin s poměrně novými poznatky v rozhovoru s jistým panem Ondřejem Štefflem, který se už dvacet let zabývá nestátním vzděláváním, ale také svého druhu obchodováním s tímto zvláštním artiklem. Dospěl k závěru, že nejvíce záleží na schopnostech ředitelů soukromých škol, jimž by se měly zvyšovat platy dříve a rychleji než učitelům, neboť jenom oni dokážou vytvořit styl a ideu nové školy a posunout tak kvalitu vzdělávání kupředu.

Z tohoto pohledu se Šteffl jen posmívá zavedení jednotných státních maturit. Zde mu nahrává i nejsoučasnější vývoj tohoto trapného a stále pochybného šestnáctiletého projektu. Ten sice nakonec přes všechny pochybnosti v příštím roce přece jen bude zaveden, pro rok 2011 však jen v jisté provizorní podobě, kdežto od dalšího roku prý má definitivně vypadat takto: Vedle češtiny povinná angličtina, zatímco sporná matematika má být na výběr spolu s informatikou a společensko-vědními základy. Na první pohled nás napadne, že zejména ta poslední alternativa společensko-vědní s matematikou moc dohromady nejde a maně se ptáme, co tomu řeknou kovaní zastánci královny věd, kteří nás trvale přesvědčují, že bez znalostí matematiky nelze vůbec správně myslet.

Pan Ondřej Šteffl kromě svých reformních názorů přichází i s některými věcmi vskutku revolučními. Neváhal by například doslova organizovaně dovážet chytré děti z Asie, které by pomohly ozdravit přílišnou technologizací poněkud degenerující mladou českou populaci. Ještě revolučnější však ve Štefflově myšlení je to, že považuje za naprostý fakt, co my ostatní jen tušíme jako cosi, co zde ještě nebylo a v čem právě proto shledáváme velké nebezpečí. Citujme přímo z toho rozhovoru: „Dnešní děti jsou opravdu jiné, protože vyrůstají na jiných technologiích a úplně jiným způsobem zpracovávají informace. My se stáváme cizinci v jejich světě – můžeme jim tedy radit, jak v něm přežít? Těžko mohou rozumnou koncepci vzdělávání vytvářet lidé, kteří stojí oběma nohama v minulém století, takže rada pro ministra školství je známá: Nevěř nikomu nad třicet!“

Ostří tohoto jednoznačného konstatování silně oslabuje to, že i Šteffl vzděláním rozumí především informace a výuku z oblasti, jíž marxisté říkají materiální základna. Na nadstavbu se přitom zapomíná. Nutno tedy ocenit, že náš kolega Jiří Pehe, tak důtklivě právě na tento pojem před týdnem upozornil. Zde nejde jen o kulturu a umění, ale zejména o řeč – v našem případě především o češtinu, ale dnes už také o angličtinu a jiné jazyky. Přes ně bychom spojení generací měli dokázat udržet. V hudbě jsme my nejstarší s těmi mladými spojení už ztratili, ale slovy se bohudík zatím stále ještě dokážeme dorozumět. Soustřeďme tedy smysl vzdělávání také a možná především na to, aby se toto životně důležité spojení řečí nepřerušilo.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

Ondřej Šteffl
Ondřej Šteffl