Šumavský byznys s divočinou

Nepodívat se na Šumavu aspoň jednou za rok, to bych asi ani nepřežil. Letos jsme přijali pozvání přátel a strávili týden na Horské Kvildě a v širém okolí, převážně v sedle kola nebo při sklizni hub. Přirozeně jsem byl zvědav, jak pokročil proces „velkoplošného rozpadu“, jak bezzásahovému režimu v první zóně národního parku říkají ekologové, nebo také „kůrovcové pandemie“, jak to vloni nazval jihočeský hejtman Jiří Zimola. Po zběžném pohledu na truchlivě vyhlížející lokality, jako je Březník, prameny Vltavy či Trojmezensko, jsem musel dát částečně za pravdu věštcům, kteří před několika lety prorokovali, že se v šedi a hnědi uhynulých smrků bohdá zase někdy cosi zazelená.

To „cosi“ zdálky není ani vidět a zblízka se k tomu moc nedostanete, jelikož vstup do těchto experimentálních zón je vesměs zapovězen. Ale zelená se to a místy to už opravdu vypadá (vedle kdovíjakých náletů) jako smrkový podrost velikosti od půl do jednoho metru. Toto tzv. přirozené zmlazení je ovšem většinou výsledkem podsadby posledního lesnického ředitele parku Ivana Žlábka, odstraněného ekologisty v r. 2003. Jinak se tristní vzhled nejcennějších šumavských partií výrazně nemění, naopak se devastovaná plocha stále rozšiřuje. Ponecháním nezpracovaného dřeva v bezzásahových zónách (zvláště po orkánu Kyrill) došlo k enormnímu umělému namnožení kůrovce, jenž napadá i tisíce hektarů okolních zásahových území (kde je kácení nutné), takže vedle obrovských ploch hnijících a schnoucích kmenů vznikají holiny nevídaných rozměrů.

Jen od nástupu současného ředitele Františka Krejčího v r. 2007 stoupla kůrovcová těžba v národním parku z původních 20 tisíc na půl milionu kubíků dřeva, přičemž odhad těžby v příštím roce je ještě o 200 tisíc kubíků vyšší. Šíření lýkožrouta v zásahových lesích se nedaří zastavit ani masivním nasazením protikůrovcových obranných zařízení; jen lapačů a lapáků je zde umístěno přes 32 tisíc. Bezzásahové zóny Správa NPŠ přitom neustále zvětšuje. Zatímco před dvěma lety tvořily cca 13 % plochy parku, dnes zabírají už skoro jeho třetinu. A podle „Strategie ministerstva životního prostředí ve věci řešení koncepce ochrany přírody a krajiny v NP Šumava“ má být samovolnému vývoji ponecháno dokonce 75 % (!) plochy parku (výhled do roku 2050).

Používání výrazu „park“ pro lesní hřbitov připomínající spíše kostnici je za tohoto stavu nejen nesmyslné, ale i nehorázné. Hnutí DUHA, které na likvidaci šumavských hvozdů nejaktivněji spolupracuje se správou NPŠ, se snaží tuto destruktivní činnost krýt pořádáním manipulativních anket, z nichž má vyplynout souhlas návštěvnické veřejnosti s přeměnou zeleného lesa ve velkochov kůrovce a laboratoř pro vyhubení šumavského smrku. S podobnou anketou u pramenů Vltavy čekal i na nás aktivista hnutí DUHA: „Vnímáte národní parky jako území, kde člověk má na významné ploše ponechat přírodu bez lidského zásahu, pouze s umožněním vstupu návštěvníků?“ Hned první otázka mi přišla – vzhledem k neurčitosti spojení „významná plocha“ – poněkud nekorektní. Když jsem se otázal, jak velká ona „významná“ plocha by měla být, odtušil aktivista s převahou: „Pět procent určitě významných není!“ Mimoděk odpověděl i na teoretickou otázku, co budou ekologisté na Šumavě dělat, začne-li se jednou zelenat celá ta jejich bezzásahová zóna. Píšu „teoretickou“ proto, že to zřejmě mají dávno vymyšleno. Už dnes lze pozorovat, jak se snahou o uvedení přírody do stavu „panenské divokosti“ – tj. vytvoření bizarní atrakce pro zvědavce – zvolna přecházejí k podnikání zvláštního druhu.

To spočívá jednak v rozšíření bezzásahového území, včetně jeho ekologické „privatizace“ (a následného uzavření), a jednak v umožnění vstupu na takto zabraná teritoria pouze vědcům a prominentním nebo dobře platícím vybraným návštěvníkům. Příklad: zatímco běžný turista nesmí z vyznačené „zážitkové“ cesty na pohraniční Modrý sloup uhnout ani na krok, po trase Luzenským údolím, kudy vedla do druhé světové války turistická (třikrát kratší!) cesta, která byla po vyhlášení národního parku uzavřena, se volně projíždějí hosté správy parku v luxusních off-roadech. Pohyb motorizovaných prominentů jsme zaznamenali i na mnoha jiných přísně chráněných územích NPŠ. Výdělečné jsou samozřejmě i „výpravy za šumavskou divočinou“ pro 8 – 15 lidí s průvodcem, kdy si turista za poplatek až 380 Kč může jeden den chodit ve volném terénu, a to i v rašeliništích. Běžný smrtelník je však na těchto územích „s omezeným vstupem“ vystaven šikaně často neuniformovaných údajných příslušníků stráže NP, kteří se ani nelegitimují, zato zde projíždějí s terénními vozy, vyžadují pokuty a hrozí policií (jak mohou dosvědčit např. i účastníci výletu Klubu astmatiků z letošního července).

Jestliže ani po 19 letech od vzniku toho, čemu se říká Národní park Šumava, nenašla správa takového útvaru rozumnou společnou řeč s návštěvníky ani s místními obyvateli (jimž např. odpírá účast ve správním řízení o změnách, které se jich dotýkají), svědčí to o nekompetentnosti a vysokém stupni fanatismu ekologistických byrokratů. Obávám se, že dokud park nebude řízen odborníky, kteří nezaváhají před ráznými kroky na obnovu těžce narušeného krajinného rázu a šumavského přírodního bohatství, včetně zajištění udržitelného rozvoje oblasti, bude Šumava odsouzena k postupnému umírání. A to bude to nejhorší, co se tomuto kdysi nádhernému koutu české země může stát.

František Krejčí
František Krejčí
Více fotek
  • František Krejčí autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1074/107369.jpg
  • Kůrovec na Šumavě autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/974/97316.jpg
  • Šumava autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1895/189402.jpg