Kus poslance v každém z nás

„No, koukej, Máňo, co v tý sněmovně zase dělaj! Voni tam jen hrajou karty na těch svejch zazobanejch notebookách za naše prachy,“ rozčiluje se nejeden z nás při sledování večerních Událostí, které informují o tom, co poslanci zrovna odhlasovali, nebo spíš neodhlasovali. „Vláda má plnou pusu keců o tom, jak sníží těm darmožroutům v parlamentu platy a zase nic, stejně si to nakonec neodhlasujou a utahovat opasky budou jen vobyčejný lidi,“ zaznívá každodenně z českých hospůdek. Ale jen málokdo si při těch slovech uvědomí, že většina z nás je vlastně stejná. Že si hledí zkrátit svou pracovní dobu, seč jen to jde a neváhá se do krve pohádat kvůli prkotině.

Vždycky jsem se divila, že se projednávání zákonů ve sněmovně často tak neúměrně táhne, že si poslanci ve svých řečech nadávají, obviňují se z toho, kdo kde krade, ale hlavně velmi často nemluví vůbec k věci. A říkala jsem si, zda by nestálo v rámci úspor za zvážení vrátit se k zavedené praxi Rakouska-Uherska, kdy byla funkce poslance čestná bez nároku na jakýkoliv honorář.

Jenže pak jsem si uvědomila to, že kdyby kdokoliv z nás „obyčejných lidí“ ve sněmovně zasedl, jen s opravdu malou pravděpodobností by se choval jinak. Hádky o ničem jsou prostě lidská přirozenost. K přehodnocení názoru na věc mě přiměla poměrně nenápadná příhoda. Poprvé v životě jsem vyrazila na schůzi společenství vlastníků bytů našeho malého paneláčku. A nestačila jsem se divit.

Program schůze vypadal opravdu pestře. Mělo se jednat o účetní závěrce, nutné rekonstrukci lodžií, která má zabránit tomu, aby při sebemenším deštíku přes ně do bytů prosakovala voda, a nějaký soused si chtěl do bytu probourat ještě jeden vchod. Už pár minut po začátku se ale diskuse stočila úplně někam jinam – ke zdánlivě zanedbatelným poplatkům za odvoz odpadu.

Náš panelák je specifický tím, že krom bytů jsou v něm i garáže. Už dávno ale neplatí, že každý byt má i své garážové stání. Při prodeji bytů se často stalo, že se nejedna garáž dostala do rukou někoho, kdo v domě vůbec nebydlí. A právě tihle lidé se vzbouřili. „Proč bychom měli platit za odvoz odpadu, když z garáže žádný odpad nevzniká?“ rozčiloval se tlustý pán sotva popadající dech. „Ále jak to nevzniká? To si jako každý nedopalek z té krabičky cigaret, kterou vykouříte, než zaparkujete, nosíte domů? Prdlajs, do naší popelnice je házíte,“ oponoval mu druhý. „No jo, ale kde na to mám z toho mizerného důchodu brát,“ stěžovala si důchodkyně, o které každý ví, že v protější novostavbě sama obývá byt 4+1 s terasou, na kterou by se pohodlně vešel i bazén.

Debata o tom, zda se má poplatek za odpad rozpočítávat jen mezi byty, nebo ho mají platit i majitelé garáží, trvala přes tři hodiny a skončila defenestrací představenstva společenství vlastníků, které bylo nakonec (ke své vlastní úlevě) odvoláno a nahrazeno těmi největšími křiklouny z obou táborů. Vzrušenou debatu ukončil až školník, který prohlásil, že čas, po který mělo naše společenství pronajaté prostory mateřské školky, už dávno vypršel a on, že chce zamknout a jít domů. Na lodžie v havarijním stavu ani na spoustu dalších důležitých věcí se nedostalo. A víte, o kolik peněz jsme se vlastně tři hodiny dohadovali? O 18 korun měsíčně. Za to si málem ani chleba nekoupíte!

Panelový dům
Panelový dům