Jeden den Petra Hájka

Dnes ráno jsem se probudil celý zpocený. Zdál se mi totiž hrozný sen, že pocházím z opice. Nedovedu si představit horší probuzení, snad jen, kdyby se mi zdálo, že pracuji pro Václava Havla, který určitě z opice pochází. Na první pohled je na něm vidět, že je to marxista jako Darwin: myslí si, že snad ví, jak má svět fungovat, že se nikdy nemýlí, a navíc o tom pořád něco píše.

Na tyhle lidi já mám čuch. Mou velkou oporou je mi naštěstí moje víra. Už dva a půl roku jsem totiž celoživotním dobrým křesťanem. Ostatně soudím, že já a samozřejmě pan prezident jsme nejlepším důkazem existence boží.

Hned dopoledne se mi ale naštěstí v práci zadařilo: během porady, kde jsme aktualizovali sedmnáctistránkový seznam našich moc zlých nepřátel, jsem pochválil panu prezidentovi jeho jedinečný postřeh, že má otevřené okno. Vůbec nechápu, kde tak výjimečný muž bere čas všímat si naprosto přesně takových maličkostí. Já to ale dokážu ocenit, okno pana prezidenta totiž otevírám a zavírám už spoustu let, zvlášť od té doby, co jsem povýšil do pozice vicekancléře.

A vždycky u něj dokážu být dřív než Ochvat s Forejtem. Pan prezident na to vždycky řekne jen takové to své „Hájku, Hájku“, ale já z toho poznám, že mě má rád.
Pak jsem chodil po Hradě a vypínal zaměstnancům televizi a rozhlas – stejně jsou to jen úderné pěsti antiklausismu. Teď pořád dokola hrají to výročí tzv. 11. září. Už to prostě nemůžu poslouchat – viděl snad někdy někdo Usámu bin Ládina? Já a dokonce ani pan prezident ne.

Vlastně si myslím, že není ani žádný New York. Možná o tom napíšu knížku. A potom jsem až do večera přemýšlel o tom, že už brzy asi bude válka. Nebo aspoň invaze. Brusel to tady nenechá jen tak, jak jsem už řekl 21. srpna, „přijde policejní akce v neklidném regionu“. Připadalo mi to dost originální, ale nikdo si toho nevšiml.

Tak jsem si aspoň nad svou chalupu pověsil hrdou jižanskou vlajku. To už bylo lepší, vyšly nějaké fotky a já mohl vysvětlit, že s ní sice pochoduje Ku-klux-klan, ale pro mě je hlavně symbolem boje za národní suverenitu a proti uměle a násilím vytvářené politické unii. Ve vesnici mi už říkají generál Lee a přátelsky se na mě usmívají. Jen pan prezident mi pořád říká „Hájku“. Mně to ale nevadí. Pořád doufám, že mi taky třeba jako Jaklovi řekne „Láďo“. Ale klidně budu prostě dál Hájkem.
Co bych tu taky jiného dělal.

(texty z blogu Jindřicha Šídla publikuje pravidelně týdeník Respekt)

Petr Hájek
Petr Hájek