V Americe je to zcela běžné: když zavoláte na klientskou linku prodejny nebo si chcete předplatit své oblíbené noviny, ozve se vám operátor a jeho “ostravacka“ angličtina. Americké firmy a společnosti už před lety hromadně přesměrovaly v rámci ekonomických úspor svá call centra do daleké Indie. Funguje to tak, že žijete třeba v americkém Seattlu, vytočíte bezplatnou linku klientského centra banky, kde máte vedený účet, a hovor je přesměrován nikoliv do místní pobočky, ale do call centra, které se nachází tady v Indii.
Okénko z Indie (5)
Bangalore patří mezi indická města, kde mladí a vzdělaní absolventi škol získají uplatnění snadno. Je tady koncentrace prosperujících firem a také hned několik amerických call center. Skupinka mladíků mi při cestě vlakem prozrazuje, že získat práci operátora bylo pro ně jednoduché. Jako bývalí spolužáci dnes odpovídají na dotazy majitelů, kteří se chtějí o svém Nissanu Pathfinderu dozvědět něco víc.
„Musíš mít vysokou školu a následný rok praxe v nějaké firmě, která je povinná před nástupem do zaměstnání, a samozřejmě je potřeba znalost angličtiny.“ Tu má tenhle mladík skvělou, a spojení je tak „čisté“, že volající Američany vůbec nenapadne pídit se po destinaci call centra. Vždyť obyvateli s cizím přízvukem je Amerika už sto let proslulá. Taková práce operátora, jak mi další ze skupinky prozrazuje, je docela zábavná, jen je potřeba zvládnout pár technických znalostí, které člověk získá na odborném školení. „Nejdůležitější však je, aby klient měl vždy pocit, že dostal vyčerpávající odpověď.“ Plat je na indické poměry hodně dobrý, pochvalují si všichni kolem mě, a k němu patří také spoření na důchod, na které přispívá štědrý zaměstnavatel.
Obyvatelé venkova, ke kterým se dostanete i po několika hodinách jízdy kamenitou krajinou, se o takovém zdroji příjmu asi za celý svůj život nedozví, pro ně je obživou jejich pole. Traktor je tady v Goy více rarita a tak pár volků s radlicí brázdící bažinaté pole a zemědělec s motykou stále převládá.
Úbytek zemědělské půdy je v Indii za poslední roky velký, ale na druhé straně právě výstavba nových továren, která půdu likviduje, přispívá k rostoucí ekonomické produktivitě země. Křivka té indické prudce stoupá a to i v době, kdy ekonomika v Evropě podřimuje. Neshody a protesty zemědělců, které výkup pozemků pro průmyslovou stavbu provází, se vyskytnou. Dvě třetiny indické populace jsou totiž závislé na zemědělství a vzdát se půdy, své jediné jistoty, která říká, že vlastnit půdu rovná se neumřít hlady, je pro mnohé z nich nepřijatelné.
„Je to sice pěkné, že dostaneme peníze, ale ty utratíme a jinou práci v okolí neseženeme,“ posteskne si Amir, když mi ukazuje na jednu i druhou stranu cesty, kde jeho rodina stále osazuje pole sazenicemi rýže, ale kde by v horizontu tří let měl čudit vysoký komín. Při představě, že země se nevyhne monzunovým dešťům, které proměňují krajinu v záplavovou oblast, aby se o pár měsíců později ta samá krajina proměnila ve vyprahlou pustinu, se mi jeví sklizeň úrody jako loterie.
Otázka výkupu půdy pro stavitelské záměry investorů se stává horkým bramborem i pro samotné politiky. Dnešní zákon říká, že získat pozemky od soukromníků lze za malou finanční kompenzaci, a tedy nezaručuje zemědělcům adekvátní cenu ani novou práci. Státní úředníci se do nátlakového odkupu půdy tam, kde to neprobíhá hladce, nehrnou. Když zazní, hlasitý nesouhlas zemědělců vláda vnímá, ale v některých případech odchází investor s nepořízenou. Třeba jako před měsícem protesty zemědělců v Orisse na východu země zmařily podnikatelský záměr anglické společnosti, která tady chtěla rozšířit doly na těžbu bauxitu a činnost hliníkové hutě. Stejně tak dopadly ocelárny Arcellor Mittal nebo Tata Steal, obě domácí firmy – půdu pro své účely se jim nepodařilo od soukromníků získat. Většinou ale výkup půdy bývá úspěšný, enkláva tichých domluv investorů tady funguje také dobře. Hodnota pozemku v závislosti na čase klesá a osamocení majitelé, kteří pozemek neprodali v první vlně, se octnou v zajetí průmyslové výstavby. A co jim pak zbývá?
Ekonomické ambice Indie nejsou tajemstvím, do země je třeba přilákat zahraniční investory, což se daří. Většina zemědělců přistupuje na finanční odškodné. Jsou to vlastníci větších parcel, pro něž je odkup půdy vlastně určitým vysvobozením. „Když dostanu peníze a splatím hotově půjčku, kterou jsem si na nákup půdy vzal, zbude mi třeba na traktor a kousek pole koupím kdekoliv,“ říká postarší majitel 13 akrů země. Jenže někdo nevlastní ani ten akr. A takových rodin jsou po celé zemi statisíce. „Nemám jinou půdu, a proto se této nevzdám. K čemu mi budou peníze? Nakrmím s nimi snad své děti a staré rodiče?“ ptá se čtyřicetiletý Najmin, soused movitého zemědělce.
- Práce na poli autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1951/195058.jpg
- Práce na poli autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1951/195061.jpg
- Práce na poli autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1951/195057.jpg
- Práce na poli autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1951/195059.jpg