Předposlední víkendová zářijová neděle se vydařila. Aspoň co se počasí týká. Bylo hezky. Počasí se stalo tématem k rozhovorům, mluvilo se o něm i v rádiích. V jednom z těch pražských soukromých jsem slyšel několikrát zmínku o tom, jak rtuť vystoupala až ke dvacítce, že rtuť vyšplhala a nebo vyskočila. Taky tam ona rosnička mluvila o tom, jak teplota na slunci dosahovala dvaceti stupňů, a ve stínu že bylo míň. Když se něco opakuje pořád dokola, stane se z toho jakýsi vyjadřovací stereotyp, ten může být ale někdy chybný, mylný, a tak se vlastně oficiálně kanonizuje chyba, nepřesnost. O tom, jak rtuť teploměru klesá/stoupá, můžeme slyšet dnes a denně, stejně tak i věty o tom, jak padaly teplotní rekordy měřené na slunci.
Čeština před kamerou (108)
Ve venkovních teploměrech, jimiž se teplota vzduchu často měří, totiž není rtuť. Být tam nemůže. Důvod je prostý. Hlavně při nízkých teplotách by nám v těch mrazech v teploměrech ztuhla. Rtuť je tam nahrazena obarveným lihem. Nehledě na to, že dnes se celý tenhle rituál ověřuje digitálně. A zmínka o tom, že teploty na slunci byly… ty taky nejsou nejšťastnější. Teplotu vzduchu měříme ve stínu. A navíc je celkem logické a očekávané, že na slunci dosáhne teplota vzduchu vyšších hodnot než ve stínu.
Jenže ono se nám tohle vyjadřování už tak dostalo pod kůži, a to dokonce i v odborných relacích, že pak není divu, když to lidi začnou užívat. Je to vlastně taková laicizace chyby. Podobných případů by vás určitě napadlo víc, mně teď třeba vytanulo na mysli sousloví letecký benzin. V letadlech není benzin, užívá se kerosin. Slovník cizích slov u tohoto řeckého slova dokonce uvádí, že i spojení letecký petrolej je nevhodné. Taky jsem přemýšlel o tom, jestli je vhodné říkat stožár veřejného osvětlení. Pořád to mám zafixováno jako sloup. Ale do schránky jsem dostal leták od správce veřejného osvětlení, abychom se podívali, zda na stožáru veřejného osvětlení je umístněno číslo.
A jak je to s přídavným jménem potencionální? Za sebe říkám, že ho nemám rád, neužívám ho. A dokonce jsem si myslel, že jde o chybu. Ale nejde. Na stránkách Ústavu pro jazyk český se sice můžete dočíst, že ajdektiva na –onální jsou v češtině stejně tak jako v západních jazycích –onal/-onell apod. namístě tehdy, je-li východiskem latinské substantivum zakončené na –o, ve 2. pádu –onis (professio-profesionální, regio-regionální, ratio-racionální. Je-li však východiskem latinské substantivum na –ntia, jsou adjektiva na –iální (diferentia-diferenciální, existentia-existenciální, potentia-potenciální). Akademický slovník cizích slov ale připouští varianty obě a pohledem na stránky Českého národního korpusu zjistíme, že potenciální sice převažuje, potencionální se ale objevuje taky. Je to dáno tím, že existují vlastně dva základy: potenciá-potencionál. Přimlouvám se ale pro podobu potenciální.
A na závěr pár výslovnostních postřehů:
New York – slovníky kodifikují výslovnost ňujork, případně njújork nebo i nújork. Podoba ňíjork je chybná.
Düsseldorf je dysldorf, ne dýzldorf.
Los Angeles je los endželis, endžilis. Výslovnost los angeles – nevím, odkud se vzala, je chybná. Znám ji z písničky Michala Tučného. Tam ji však autor užil účelově.
Sarah se vyslovuje jako Sára. Takže jsem se sešel se sárou, ne se sarahou.
Stát Utah můžeme říct jako jútá, příp. i jutó. Dá se skloňovat – v jutahu.
Gianni je džanny, ne džianny. Giuseppe Verdi je džuzeppe, ne džijusepe. Navíc ta dvě p by tam měla být slyšet.
Svoje další postřehy a komentáře prosím posílejte rovnou na moji mejlovou adresu petr.vybiral@ceskatelevize.cz. Výslovností jsem tentokrát skončil záměrně. Tu příští Češtinu před kamerou odstartujeme dopisem jednoho diváka, který nás kvůli společnosti BP, resp. kvůli tomu, že říkáme bípí, chce hnát k Radě ČT.
Vydáno pod