Bulhaři své Židy do transportu neposlali

Po neblahých událostech v Jugoslávii v devadesátých letech se pro nás politický prostor Balkánského poloostrova proměnil v region plný vzájemné nesnášenlivosti a nenávisti. Komentáře z něj udělaly oblast, kde i v dobách klidných pod povrchem bublají etnické problémy. Jistě, historie těchto zemí je velmi složitá a zapeklitá, menší i větší území každou chvíli přecházela z jedněch rukou do druhých, buď bez souhlasu obyvatelstva, nebo za jeho vydatného ozbrojeného přispění. Zní to negativně? Podle mě docela ano.

Balkánský poloostrov ovšem nese jméno pohoří, které se od Srbska táhne ve své většině napříč celým bulharským územím až k pobřeží Černého moře. A právě Bulharsko se tomu, o čem jsem před chvílí psala, vymyká. Žijí v něm po staletí Bulhaři, Arméni, Turci, křesťané, muslimové i židé a na občanskou válku to nevydalo. Pravda, není to vždy idylické a já slibuji, že se k tomu ještě budu vracet, ale v zásadě si tam různá etnika ve všedním životě celkem rozumí. Když moje bulharská babička o někom řekla, že je žid, snažila jsem se jako malá holka z intonace či kontextu vyvodit, jak to mám chápat, jestli je to dobré, nebo špatné. Ale znělo to asi tak stejně, jako když o někom jiném řekla, že je Armén nebo Rumun. To už spíš rozlišovala mezi tureckými a bulharskými cikánkami (tenkrát pojem Rom v Bulharsku nebyl) a mám dojem, že ty první se jí zamlouvaly víc, protože je považovala za spolehlivější. Já zase byla přesvědčena, že vím hodně o Arménech, protože ve dvoře naší školy stál arménský kostel a ve vedlejším domě žila arménská rodina se stejně starou holčičkou. S ní jsme na sebe pokřikovaly z balkonu na balkon, šily jsme spolu na panenky a arménština jejich rodiny byla často slyšet až u nás doma.

Chci ale připomenout dobu, kterou jsem naštěstí nezažila – 2. světovou válku – a to, na co je Bulharsko z té doby pyšné - záchranu minimálně 48 000 Židů před deportací a jistou smrtí. Bulharsko bylo od roku 1941 spojencem Německa a dostalo za to do správy část území, o které přišlo v první světové válce – Bělomorskou Thrákii a Vardarskou Makedonii. Vyhnulo se tak i německé okupaci, která mu bezprostředně hrozila. V zemi dále úřadovala bulharská vláda a parlamentní demokracie za cara Borise III. nadále fungovala.

Německo ovšem předpokládalo a vyžadovalo, aby všechny na něm závislé státy sdílely stejné hodnoty a provozovaly stejnou politiku, včetně protižidovských zákonů a deportací. Bulharsko už v prosinci 1940 v rámci příprav na oficiální připojení na stranu Němců přijalo „Zákon na obranu národa“, který omezil práva Židů, zbavoval je majetku, zakázal jim vykonávat některá zaměstnání, uzavírat manželství s ne-Židy, ale také nařizoval poslat všechny muže ve věku od 20 do 46 let do pracovních táborů. V důsledku toho do září 1944 byla většina židovských mužů v tzv. „židovských pracovních skupinách“, které pracovaly na výstavbě a údržbě silnic a železnic, na odvodňování nížin u Dunaje, na obecních stavbách apod.

V lednu 1942 na tajné konferenci ve Wannsee Němci rozhodli o úplné likvidaci židovského obyvatelstva Říše, okupovaných a spojeneckých území. Rok na to podepsali bulharský komisař pro evropské záležitosti (jak je dobře, že je význam této funkce v naší době jiný!) a zástupce gestapa v zemi dohodu o postupné deportaci Židů z bulharských území na sever. První várku mělo tvořit 20 000 osob. Dohodu podpořila vláda a doplnila ji několika usneseními. Do transportů měli být zařazeni Židé z „nově osvobozených území“ Thrákie a Makedonie, celkem 11 343 osob, a počet měl být doplněn „nežádanými Židy“ ze „starých“ teritorií – veřejně činnými, vůdčími osobnostmi židovských organizací, boháči a brojícími proti režimu.

Proti těmto rozhodnutím ovšem začaly protesty na různé úrovni. Bouřili se intelektuálové, profesní organizace, poslanci, další politici, pravoslavná církev (podle přikázání Miluj bližního svého!), demonstrovali běžní občané. Příčilo se to i osobně caru Borisi III. a jeho rodině. Ti všichni dělali, co bylo v jejich silách, veřejně i tajně, někteří s nasazením života, aby deportační plány překazili. V den, kdy se každý rok slaví svátek Cyrila a Metoděje a bulharského písemnictví a kultury - 24. května – v roce 1943 proběhla největší protestní demonstrace v Sofii. Nakonec byli propuštěni i už shromáždění Židé v Kjustendilu a Plovdivu. Ti ze Sofie museli opustit město.

Podařilo se zachránit všechny, kteří měli bulharské občanství, tedy 48 - 50 000 bulharských Židů (zdroje udávají odlišné počty). Byli sice vystaveni nespravedlnostem rasistického zákona, ale nikdo z nich neopustil území své vlasti v transportu smrti. Deportováno bylo 11 343 Židů z území, které Bulharsko mělo ve správě jako německý spojenec. Přežilo jich asi 300.

Čí je největší zásluha za záchranu a největší vina za deportace? Ve svém okolí jsem vždy slýchala, že za svoji záchranu vděčí bulharští Židé caru Borisi III. Když jsem teď četla různé podklady, články historiků i svědectví, zdá se mi, že znemožnění transportů bylo důsledkem aktivity všech – odborových a společenských organizací, poslanců, bývalých ministrů, veřejných činitelů, intelektuálů, bulharské pravoslavné církve i cara a jeho rodiny. Navzdory vládní politice a silnému německému nátlaku. Němci nakonec museli neradi konstatovat, že „bulharská veřejnost nechápe židovský problém“.

Bylo poslání na smrt Židů ze spravovaných území cenou za záchranu těch vlastních? Lze to srovnávat? Máme na to právo? Nevím. Příčí se mi představa světa, ve kterém musí někdo zemřít, aby někdo jiný žil. Vlastně ani nevím, jestli to tak bylo. Ale zaplaťpánbůh za každý zachráněný život. Kdykoliv a kdekoliv.

V Bulharsku skutečně chybí v podstatném měřítku zakořeněný a tradiční antisemitismus některých jiných evropských národů. Největší přítok židů na Balkán byl po roce 1492, kdy byli vyhnáni ze Španělska a osmanský sultán jim povolil usadit se v jeho říši. Octli se tenkrát v zemích, kde už byly etablované vrstvy nejrůznějších obchodníků a řemeslníků – Řeků, Arménů, Bulharů, Srbů, Turků atd., takže si nemohli vytvořit tak silné ekonomické pozice jako jinde. Jen se po svém zařadili mezi ostatní a byli jimi přijati.

Dnešní doba, poznamenaná globalizací, rozdíly smazává. Mezi mými vrstevníky je jasné, kdo je Armén nebo Turek, ale už jen podle jména a někdy jen vágně je poznat, kdo je žid. Možná je to dobře, je přece na každém z nás, k čemu se bude hlásit a co z minulosti jeho rodu je pro něj důležité a co ne. Já jsem například pyšná na to, že mi v žilách koluje i bulharská krev.

Bulharsko
Bulharsko
Více fotek
  • Bulharsko autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1003/100252.jpg
  • Bulharsko autor: Markéta Sandanusová, zdroj: Čt24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/156/15518.jpg
  • Židovská synagoga v Sofii autor: Margarita Troševa, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1992/199122.jpg
  • Interiér sofiské synagogy autor: Margarita Troševa, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1992/199123.jpg