Vlaje vlajka Turka

Máte doma českou vlajku? Jakou? Používáte ji? Jak, kdy? Já mám malinkatou nášivku na krosně, se kterou jsem jezdila naposledy asi před 15 lety. Mimo jiné i do Skandinávie, kde si místních vlajek nelze nevšimnout – přátelé ve Švédsku dokonce na uvítanou vyvěsili švédskou a českou na menší stožáry u svého domku.

Blíží se další český státní svátek – zkuste spočítat, kolik kde uvidíte vlajek, jak dlouho tam budou a jak na vás budou působit – jako samozřejmost a formalita nebo opravdu radostně a oslavně. Máme vlajku krásnou a i přesto, že barvy jedinečné nejsou, kombinace a tvary ano, poznáme ji na první pohled. A je naše.

Během několika let v Chorvatsku jsem tamějších vlajek viděla hodně. Na hraničních přechodech. Před každým státním a městským úřadem. Před národní knihovnou. Před největším koncertním sálem. Na autech v době sportovních utkání, kterých se účastnili Chorvaté (na trhu jsou plastové tyčky s vlajkami, snadno umístitelné na rám dvířek). Na demonstracích a koncertech nacionalisticky laděných interpretů. U hradů. Na budovách a tramvajích o svátcích, podobně jako v Praze. V obchodech se suvenýry. Na tričkách. Vlastně podstatně víc než těch českých u nás.

Vlajky země, ve které pobývám, vnímám samozřejmě jako něco, co k ní patří. Ovšem cesta z Istanbulu do Ankary je pro cizince v tomto ohledu něco mimořádného. Malé i velké zářivé vlajky vás nenechají ani chvíli na pochybách, kde jste – vlají jen tak na kopcích, kudy snad nikdo nechodí, u sloupů vysokého napětí, benzinek, na větších odpočívadlech. Na každém kroku je nedaleko dálnice vesnička – deset domků v dolíku mezi kopečky, mešitka. Na nejbližší vyvýšenince nesmí chybět stožár nebo aspoň co nejdelší tyč s opravdu velkou vlajkou, aby byla dobře vidět. Opakovaně pátrám v paměti, abych si vybavila, kde jsem u nás viděla vísku o několika chalupách a kostelíku nebo kapličce, která by měla tak hrdě vyvěšenou českou státní vlajku napořád – buď mám paměť děravou, nebo jsem nebyla na tom správném místě. Škoda.

Od té doby si tu všímám vlajek, které jsou díky své krásné červené (navzdory úpornému letnímu slunci a prachu nevybledlé a čisté) barvě vždy nápadné. Jsou samozřejmě před úřady, před univerzitami a školami, u benzinových pump, na malých molech před hotely na pobřeží (na kterémkoliv, mají jich tu požehnaně), u obchodních domů, u bank, u pouťových atrakcí, na střechách vysokých budov, u sportovních hřišť, vedle firemních vlajek před sídly menších i větších společností. O svátcích k nim přibudou další spolu s všudypřítomnou podobiznou Atatürka, ale ty pak znovu celkem rychle zmizí.

Před Dnem ozbrojených sil na konci srpna naše děti z veřejné prezentace všech armádních a policejních složek odcházely nadšeně mávajíce tureckými vlajkami (látkovými, nikoli z papíru), které se tam rozdávaly ve velkém spolu se suvenýry, letáky, kšiltovkami a džusy. Vlajka je na zapalovačích, sirkách, přívěscích, tričkách, bundách, sešitech, baloncích… Vlajka zdobí i slámou zastíněné stánky s čajem a drobným domácím občerstvením podél horké asfaltové cesty horami ve vnitrozemí. Pohled je to naprosto fascinující: hromádka slámy vypadající jako rozpadající se nuzné přístřeší, ovšem nad ním hrdě vlaje symbol státu! I u normálnějšího stánku u cesty to pro našince bývá překvapivé.

Dnešní podoba turecké vlajky – bílý půlměsíc a bílá pěticípá hvězda na jasně červeném pozadí – byla schválena v roce 1936. Je elegantní, nápadná a na dálku dobře viditelná. Turci ji mají zjevně rádi, váží si jí a vnímají ji jako vyjádření své národní sounáležitosti. Jinými slovy – jako skutečný symbol svého státu, nejen sváteční, ale i všední, blízký, jako součást svého každodenního života.

Demonstrace sekularistů
Demonstrace sekularistů
Více fotek
  • Demonstrace sekularistů autor: Margarita Troševa, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2029/202877.jpg
  • Vlajky u mešity autor: Margarita Troševa, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2029/202879.jpg