Třináct let v krizi tázání

Krize. Slovo, které už dva roky bezpečně přežívá ve slovníku ekonomů, volně přešlo do řeči politiků, kteří si ho zamilovali natolik, že se ho hned tak nepustí. Všichni se přece shodneme, že žijeme v krizi; jenže v jaké vlastně? A jak se to pozná?

V polovině 90. let, kdy Česko prožívalo první porevoluční hospodářský propad, se politici snažili krizi popisovat čistě technicky. „O krizi hovoříme, pokud hrubý domácí produkt klesá tři po sobě následující čtvrtletí,“ připomínal Miloš Zeman definici z učebnic ekonomie, kterou tehdy Česko opravdu naplňovalo.

Strukturální čert

Dnes ale už dávno vládne ekonomický růst (prognózy na příští rok hovoří o dvou třech procentech), vzpamatovala se i eurozóna, náznaky oživení vykazuje celá světová ekonomika, lepší se očekávání výrobců, průmyslová výroba, jaká tedy krize?

Předseda vlády a ochránce státní kasy shodně hovoří o krizi dluhové. Česko se topí v dluzích, a pokud se něco zásadního nestane, skončíme jako Řecko! Vždyť státní dluh už dávno přesáhl bilion korun! Jenže: je to krize, pokud celkový dluh země dosahuje sotva 40 % HDP, přičemž třeba Itálie má dlouhodobě dluh přesahující 100%, Německo 70 procent, Japonsko přes 200 % HDP? Čistě technicky nikoli.

Premiér Nečas používá argument přemíry zadlužení často, i jeho vláda ale přiznává, že jediný krizový moment české ekonomiky neleží v celkové výši dluhu, který je mimochodem sedmkrát nižší než ten řecký, nýbrž v rozpočtové struktuře, jež je nastavena tak, že rozpočtové dluhy zvedá (ani relativní číslo ale nesvědčí o krizi: dluh českého rozpočtu je nyní zhruba 6 % HDP, řecký byl 14 %, britský 12 %). Kabinet přece sám sebe nazval vládou rozpočtové odpovědnosti, čímž přímo řekl, kde cítí největší problémy.

Je-li tedy Česko v krizi, pak je to krize struktury rozpočtu a její dlouhodobé udržitelnosti. Tato krize ale nemá nic společného se zhroucením světových trhů na podzim 2008 (která je přirovnávána k velké hospodářské krizi ve 30. letech), pouze se v této souvislosti zviditelnila.

Blahodárný konflikt

O strukturálních vadách českého rozpočtu se hovoří už od první zdejší ekonomické krize, minimálně tedy třináct let. Celou tu dobu ekonomové říkají, že bez změny struktury – bez zdravotní, sociální a penzijní reformy – se rozpočet zhroutí.

Ale jak tomu uvěřit, když se třináct let rozpočty všelijak ad hoc zalepovaly a upravovaly, ať už byla u moci jakkoliv barevná vláda, a ke zhroucení nedošlo (růst dluhu v posledním roce byl navíc způsoben nepředpokládaným výpadkem příjmů a tedy špatným ekonomickým odhadem či nečinností Topolánkovy vlády)? Jak ještě dlouho se dá žít v této „krizi“?

Vláda tvrdí, že ani rok; opozice, že s jistými daňovými úpravami třeba i delší dobu – při čemž obě strany říkají, že šetřit se musí. Není to problém volby, nýbrž matematická nutnost!

Za ní se však skrývá otázka, která ještě nebyla položena. Musíme-li předělat strukturu státního rozpočtu, nepokládáme matematickou otázku, protože pracujeme s lidskou konstantou, nikoli pouze s abstraktními proměnnými a čísly. Ptáme se tedy, jaký sociální stát chceme v Česku zachovat, co všechno a v jaké kvalitě by měl obstarat a kolik jsme ochotni za takovou službu platit.

Není vyloučeno, že jediná krize, v níž se momentálně Česko nachází, spočívá v tom, že si neumíme položit správné otázky a místo toho vytváříme dojem, že při obtížném rozpočtovém rozhodování nám postupy a způsoby odpovědí diktuje jakási vyšší imanentní síla obecné ekonomie, kterou nemůžeme svobodně ovlivnit.

V krizi tázání se pak snadno ztratí i to, že boj o podobu a míru sociálního státu je nejživějším konfliktem, který dává smysl moderní politice, chápané široce ekologicky: jako starost o životní prostředí, živel společenství.

(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)

Koalice
Koalice