Okénko z Indie (11)

Hora vypadala blízko, ale jen do chvíle, než jsme se vydali na cestu. Po půl hodině to vypadalo, že se od nás vzdaluje a o nějakém přibližování k ní jsem začala pochybovat. Ale to už průvodce, který kráčel kus přede mnou, máchal rukama, že všechno je OK, a tvářil se přitom naprosto klidně. Jenže tady jsou nějakým zázrakem klidní úplně všichni, zatímco já jsem nemohla popadnout dech. To byl však jen začátek. Prudce stoupající stezka byla posetá kamením, některé jen tak balancovaly, jak je sem dovlekly proudy vody při nedávných lijácích a zatím se napevno neuchytily.

Když jsem za úsvitu prošla zadní brankou ašrámu a vydala se první stezkou ve směru hory, šlo mi to zvesela. Říkala jsem si, že tam přece vyšlapu sama. Pak jsem bloudila spletí stezek, které ukrývaly vzrostlé křovináče a nevěděla, jak se odtud vymotat a když jsem zahlédla Kumara, jak tam sedí a vyhlíží první turisty, neváhala jsem. Kumar byl také rád, alespoň jeho úsměv to naznačil. Anglicky neuměl, ale prozradil mi jméno. A taky cenu, za jakou mě na vrchol dovede. Nejdříve chtěl hodně, potom slevil, a když řekl dvě stě, vykročili jsme.

Vrchol hory Arunačály byl fakt parádně strmý, a když pominul zplodinový zápach velkoměsta a paprsky nade mnou začaly připalovat a komáři bzučet, začala jsem pochybovat, že tam vylezu. Ašrám, který postavil Sri Ramana Maharši přímo pod horou, obývají poutníci a zvědavci po celý rok. Povětšinou volí nenáročný způsob, jak se Arunačále poklonit. Úplněk přiláká do města davy lidí, a ty pak krouží kolem hory. Ale pouze dole pod ní. Pohled z vrcholu stojí určitě za to, obzvláště pro všechny, kteří se ve městě Thiruvannaamalai ocitnou.

Když mi Kumar opakovaně naznačil, že se mám vydýchat, zatímco on dýchal tiše a plynule, byla jsem vděčna za jeho pochopení. Ale jen co uplynulo pár vteřin, už jsem mu koukala na záda. Šel nalehko, žádnou vodu, žádné jídlo. A taky žádnou obuv. Našlapoval tím svým kamzičím krokem a dýchal pořád stejně, přesně tak, jako já, když si vykračuji po rovině. Ještě jsem si lokla z lahve zteplalé vody a pokropila obličej, ale to už byl můj průvodce ztracený někde v křoví, jehož tady bylo všude habaděj.

Terén byl drsný, ty ostré kamínky a suché klacky, co mi křupaly pod nohama, jsem občas pocítila i přes podrážku tenisek. Kumar se netvářil, že by jeho bosé nohy také něco cítily. Stoupání bylo strmé, lezla jsem po čtyřech, protože po dvou jako Kumar jsem se vzpřímeně neudržela. Když se zastavil, koukal, co jsem za nemehlo, a když jsem ho došla, zase udělal to gesto „OK, všechno je OK“. Tím mě povzbudil, ale jen pro tu chvíli, protože už o pár metrů dál jsem opět odpočívala. Kumar se otočil a pokračoval tím svým tempem vzhůru. Stoupalo se mi špatně, musela jsem našlapovat jen na vybrané kameny, které mi ukazoval Kumar. Byl už jen dva kroky přede mnou, ale i tak jsem ztrácela sílu se na ten správný kámen soustředit. A když jsem namísto něho stoupla na ten bližší a sympatičtěji vyhlížející, tak se pode mnou zakymácel a já upadla. Kumar opět použil to své „OK?“ a sestoupil níž a jen mi ukázal na kámen sice nesympatický ale správný.
A jak jsem tam tak vysíleně seděla, vzhlédla jsem k vrcholu. Musela jsem zaklonit hlavu, abych ho viděla. Skalní převis nám jen tiše oznamoval: „chce to obejít.“

Na cestě k vrcholu stál přístřešek – pár dřevěných kůlů, na nich suché haluze a cáry igelitů, které chránily někoho uvnitř. Ten, když se objevil i s pozdravem, ukázal na moje boty: „Nahoru můžeš jen naboso.“ Otočila jsem se, abych k vrcholu opět vzhlédla, ale to už mě Ája ujišťoval, že je to kousek, 300 metrů, a že to přece zvládnu. A ty moje boty, ty musím fakt tady odložit, protože bůh Šíva by se zlobil. Snažila jsem se jej přemluvit, že by se Šíva určitě nezlobil, ale to už mi Ája objasňuje, že mé podrážky jsou plné negativní energie z toho našeho civilizovaného světa. A pak omluvně přidal, že by se Šíva zlobil i na něj, že si neplní povinnosti a pouští lidi s botami k vrcholu, když on bůh si to nepřeje.

Ten zbývající úsek mi trval hodně dlouho a hodně jsem při tom křivila svůj výraz tváře. Ája mě povzbuzoval, že Šíva ze mne bude mít radost, ale když jsem stála na vrcholu, Šíva nikde. Jen rozlehlá placka, pokrytá vrstvou sazí ze všech těch ohňů, které se tady při slavnostech Hinduistů pořádají. Posadila jsem se na okraj skály hned vedle Áji, šlápoty boha Šívy tam byly s námi. Celé okolí zaplnil úžasný klid, ani ptáci sem nezalétli. A pro ten zvláštní zvuk ticha to úmorné šplhání stálo za to.

Průvodce Kumar
Průvodce Kumar
Více fotek
  • Průvodce Kumar autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2060/205924.jpg
  • Hora Arunačála pohledem z ubytovny autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2060/205918.jpg
  • Cesta k vrcholu hory Arunačála autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2060/205915.jpg
  • Hora Arunačála z nádraží městečka Thiruvannaamalai autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2060/205921.jpg
  • Otisky boha Šívy na vrcholu hory Arunačála autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2060/205923.jpg