Klopýtání přes cenzuru

Jako každý, kdo je v dnešní době daleko od domova, se neobejdu bez internetu. Občas si vzpomenu, že jsem to bez něj před dvaceti lety taky zvládala a nebyl to problém. V době iráckého konfliktu jsem například mrzla na Hradčanském náměstí, kde byl v budce telefon s báječnou poruchou – za jedinou vhozenou korunu se dalo volat do celého světa a docela dlouho. A ten Irák? Nešlo si krátit cestu přes Pražský hrad, protože byly brány z bezpečnostních důvodů zavřeny – myslím, že kvůli teroristickým hrozbám, protože jsme byli na americké straně. Teď si jednoduše v teple zapnu skype.

Podobné je to se zprávami – nejsem odkázána jen na výběr a komentáře konkrétních novin nebo rádia (televizi s sebou člověk na cesty jen tak nevozí.) Na netu najdu kde co. I s obrazem – fotkou nebo videem. Není to ovšem vždy tak jednoduché…

Ještě než jsem si zvykla na tureckou verzi každé druhé stránky, kterou si tu otevřu (zaplaťpánbůh za stejnou grafiku!), tak jsem začala mít pravidelné problémy s videoodkazy. Na obrazovce se mi objevoval text, vysvětlující turecky a pak anglicky, že se kvůli nějakému zákonnému rozhodnutí nesmím podívat na italský ohňostroj, návod na výrobu korálkového náramku nebo zpívající americké mimino. Brzy jsem zjistila, že to není problém můj, ale Turecka.

Soudním rozhodnutím z 6. března 2007 byl v Turecku zakázán YouTube, na který míří mnoho odkazů ze světové sítě. Proč? Protože se na něm objevily videa zesměšňující zakladatele Turecké republiky Mustafu Kemala Atatürka, údajně vložené z Řecka. Sankce z turecké strany byla rychlá. To, co je pro YouTube a web obecně “jen” projevem svobody vyjadřování a tudíž není důvod to odstranit, bylo pro kemalisty politickým problémem a turecká (sekulární!) justice jim dala podle platného zákona za pravdu. Té je totiž legálně umožněno nařídit blokování internetových stránek s pornografickým nebo pedofilním obsahem, obsahem ohrožující děti a mládež, propagujícím sebevraždu, stránky urážející republiku nebo hanící Atatürka.

Minulý víkend turecký ministr dopravy, který má na starosti i otázky internetu, oznámil konec zákazu a vyjádřil potěšení nad tím, že „zvítězil selský rozum“, že se na tom tvrdě pracovalo a že doufá, že si od toho YouTube vzal ponaučení (no, řekl to zaobaleněji, ale dost jasně). Avšak podle Googlu, vlastnícího YouTube, videa nebyla stažena provozovatelem, ale automaticky zablokována proto, že někdo nahlásil porušení autorských práv. Jelikož se o porušení copyrightu nejednalo, jsou klipy znovu k shlédnutí – ovšem mimo Turecko. YouTube v tomto vyhovělo oficiální žádosti tureckých úřadů.

A protože před letošními prázdninami turecký prezident Abdullah Gül na Twitteru vyjádřil svůj nesouhlas s “byrokratickým rozhodnutím” – tři roky po začátku omezení (!) – dovolím si malou spekulaci. V důsledku nespokojenosti tureckých uživatelů internetu a nevýhody image země s cenzurou potřebovalo Turecko problém s Googlem/YouTube nějak vyřešit. Takže prezidentova nespokojenost → nahlášení porušení autorských práv, které způsobilo znepřístupnění videí a mohl ho učinit kdokoliv → odvolání zákazu.

Přesto možná problémy nekončí – právníci bývalého předsedy opoziční CHP (Republikánské lidové strany) Denize Baykala teď zažalovali u soudu YouTube za intimně choulostivé video a soud rozhodl o opětovném zákazu přístupu na tento server. Tak nevím, jestli jsou sexuální videa politiků protiturecké nebo spíše protistátní… YouTube tu zatím ovšem funguje.

Vlastně mě obsah inkriminovaných videí ani nezajímá. Ale nepřeju vám ten pocit, že někdo omezuje vaše právo na informace ve chvíli, kdy to nejméně čekáte a ohledně naprosto neškodných věcí. Pro mne to bývá jako facka – najednou nemůžu dál, někdo mi brání v pohybu.

Zvykli jsme si, že se přes web dostaneme k čemukoliv – a ten nás takovouto překvapivou zkušeností také může naučit, co vlastně tato naše svoboda a případné její omezení znamenají.

YouTube logo
YouTube logo