Oko nad Prahou na Manhattanu

Když jsem byl zase v New Yorku, zavítal jsem opět do Českého domu. Oproti minulé návštěvě na mě byli mnohem milejší, paní Niklová přijala propagační materiály o Ruprechtovském větrném mlýně, kterými mě vybavila jeho majitelka, paní ing. Sládková, ba přijala i ukázku z mého seriálu Praha, město věží.

Jak jsme tam tak seděli, objevil jsem v propagačních materiálech ležících na stole, že pozítří proběhne na dolním Manhattanu, v kině Tribeca, festival filmů o architektuře a designu, který zahájí, světe div se, český dokumentární film Oko nad Prahou.

Takový unikátní okamžik jsem si nemohl nechat ujít! A tak jsem opravdu ten den byl na místě a viděl ohromný zájem o projekci a nakonec se i dostal do druhého sálu, který organizátoři festivalu operativně zajistili.

Vidět příběh architekta Jana Kaplického mezi mrakodrapy, v tom americkém prostředí, které je tak podnikavé a vítá každého, kdo přichází s nějakou originální myšlenkou a osobním nasazením, protože na takových lidech je Amerika postavená, vidět právě tady právě tento film je zvláštní, skoro až traumatizující zážitek. Prožil jsem, proti své vůli, mezi užaslými Američany, naši národní ostudu a vypadl jsem z kina jako zpráskaný pes.

Odnesl jsem si z této projekce dvě poznání:

  • I když vím, že ten film je opravdu dokument, kde není jediná hraná scéna, přesto na mě působil jako HRANÝ FILM, jako fikce. Protože takový silný a dramatický příběh, zasazený do tak pitoreskních okolností, by nevymysleli ani ti nejlepší hollywoodští scenáristé! Autorkám (ale především české realitě) se podařilo něco, co známe z nejlepších Kafkových próz. I sto let po Kafkovi stačí popsat realitu české kotliny a ona zapůsobí jako podobenství, jako fantaskní nadčasový příběh a osloví celý svět.
  • Co je to za zemi, kde takto zacházejí se svým slavným rodákem, který se jim po letech vrátí z emigrace a vymyslí pro ně (a vysoutěží!) jejich národní knihovnu? To musí být nějakým carem ovládaná tyranie někde na konci světa, ne!? Že není? Že je v Evropě? Česká republika? A já jsem už desítky let občanem tohoto státu? Proboha! Jak teprve taková země musí zacházet se svými vlastními občany, kteří nemají nikde ve světě zastání a nemají kam utéct?!

Oko nad Prahou mě na dolním Manhattanu opravdu vzalo za srdce a rozum mi zůstal stát. Přivezl jsem oběma ženám, Olze Špátové a Elišce Kaplické Fuchsové, které na tom filmu mají hlavní podíl, alespoň propagační materiály, aby měly nějaký materiální doklad o tom, jak jejich film táhne světem (ale ony to jistě vědí), a tímto textem podávám svědectví, že se jejich film ve světě opravdu neztratil a působí na rozum a cit i v tom šíleném New Yorku, kde je, pro množství všeho, tak nesnadné ještě něčím zaujmout.

Příběh architekta Jana Kaplického není vlastně v dějinách českého národa ničím novým. Jsem také občanem tohoto národa a vůbec nevím, jak proti tomuto našemu národnímu nešvaru – zabít každého, kdo přečnívá – bojovat. Jak zařídit, abychom si vážili svých velikánů, dokud jsou ještě mezi námi, dávali jim práci, hýčkali si je, dokud je ještě máme a neuštvali je k smrti?! Vzpomínám na příběh dcery K. H. Borovského zpracovaný kdysi Františkem Pavlíčkem v televizním filmu Dcera národa – koncentrovaný popis naší trapnosti a malosti.

Český národ dovede připravit svým občanům opravdu drsný osud. A já se jako dramaturg hrané tvorby ČT ptám: najde se autor, který napíše hru, v níž naši slavní mrtví povstanou a zažalují svůj národ? A jak to dopadne? Zvítězí a národ bude odsouzen? Nebo se po čecháčkovsku ukáže, že ti velikáni si o ten svůj neslavný konec vlastně koledovali?

Nezkusí někdo takovou fikci napsat? Možná zapůsobí dokumentárněji, než Oko nad Prahou, které je tak neuvěřitelné, že dokument působí jako fikce.

Oko nad Prahou
Oko nad Prahou
Více fotek
  • Oko nad Prahou zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1574/157373.jpg
  • Oko nad Prahou zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1489/148808.jpg