Za důstojnou pouť do Mekky

Už přes dva milióny poutníků dorazily do Mekky. Získají právo na oslovení hadži (které nám v dětství tak exoticky znělo v mayovkách) a duchovní naplnění. Vykonali pouť, hadždž, k uctění islámu, Alláha a jeho proroka Mohammeda. Součástí jejich cesty je i obřad kamenování Satana v údolí Míná. Připomíná příběh Abraháma, který také kameny zahnal představitele pekelných sil, když jím byl sváděn k neposlechnutí příkazu Alláha. Možná někomu připadá takový rituál trochu orientální, zvlášť, když v historii poutí do Mekky právě zde zahynulo mnoho poutníků, většinou ušlapáním. Ovšem, mnohé náboženské zvyky se zdají těm, kdož vyznávají jinou víru (či jsou bezvěrci), poněkud zvláštní, ba povahám méně tolerantním dokonce pitoreskní. Třeba ovšem s úctou k duchovnímu životu jiných jejich rity respektovat. Zvlášť, chceme-li aby oni brali s příslušným ohledem a taktem na vědomí ty naše.

Jsou ovšem nepřekročitelné hranice, které se (alespoň mně) naléhavě připomněly právě v souvislosti s obřadem kamenování Satana. Vybavilo se mi například jméno Sakine Ashtianiové, v Iránu odsouzené za údajné cizoložství k ukamenování. A také stejně brutální poprava, vykonaná letos v srpnu v obci Mullah Kuli v afghánské provincii Kunduz, kde podle tálibánské interpretace islámského práva šaría stejně krutě zahynula dvojice mladých lidí. Jejich zločinem bylo, že odmítli partnery, které jim vybrali rodiče a dál se spolu tajně scházeli. A další tisíce takových případů, o nichž samozřejmě z většiny ani nevíme, či ještě hůř – na něž si už začínáme zvykat, stejně jako na znechucení, ba nenávist, jež v nás vyvolávají.

Takové zhřešivší zakopou vykonavatelé téměř po krk do země a pak na ně házejí kameny. Ty na místo exekuce navozí nákladní automobily. Kameny mají předepsaný rozměr – nesmějí být menší, ale ani větší než třetina lidského prstu. To proto, aby nějaký rozměrnější balvan náhodou neukončil popravu příliš brzo a aby si „odsouzené“ oběti mučení pořádně užily. Kamenují všichni pobouření spravedliví věřící, akt má tedy charakter davového lynče, nejspíš aby nikdo konkrétní nemohl být nařčen, že to byl právě on, kdo vraždil. Často předchází tyto radovánky ještě bičování pro nějaký prohřešek, který většinou s hříchem souvisí. Často nesmyslný nebo prokázaný pouze přiznáním. Jaký smysl a důvěryhodnost má přiznání v podobných podmínkách, to známe důvěrně z procesů 50. let. Pozoruhodné je, že podobný trest se vztahuje i na znásilněná děvčátka. Neměly se nechat znásilnit, provokovaly přece hodné strýčky, potvory jedny nečisté. A kupříkladu Tálibánci překračují i ty nejzazší hranice prastarých primitivních tradic: v provincii Badgris v Afghánistánu byla popravena čtyřicetiletá těhotná žena, protože cizoložila. Vzhledem k jejímu stavu nebyla ukamenována, ale střelena do týla. Před tím dostala dvě stě ran bičem. Od těchto odpudivostí je jenom krok k samozvanému výkonu stejně hnusného práva, tzv. vraždy ze cti. Tu provádějí mužští příbuzní na ženách a dívkách, které se podle jejich zvrhle pokrouceného vnímání spravedlnosti dopustily nějaké „nemravnosti“ a tím urážky rodové počestnosti. Tato odpornost byla zatažena i do Evropy. Podle zprávy OSN dojde na světě k pěti tisícům takových zločinů ročně. Z toho několik desítek je jich spácháno na starém kontinentu, například v Německu.

Může člověka uklidňovat, že žije v kultuře, jejíž morální kodex je (zatím) charakterizován oním Ježíšovým: „Kdo z vás je bez viny, první hoď kamenem!“ a následným Kristovým napomenutím cizoložné ženy: „Jdi a nehřeš více!“ Jenomže současně nás musí děsit vědomí, že do této civilizace proniká velmi vehementně morálka, jejíž způsob vnímání viny, hříchu a trestu je zcela odlišný, v zásadě nepřijatelný. Jistě, Korán nevelí ke kamenování „zhřešivších“ žen, ovšem v dalším souboru závazných muslimských norem, které nesou název hadíth a jsou jakýmsi vyprávěním o výrocích a činech Mohammedových, a jejichž výklad bývá stejně jako korán oporou výkladu a výkonu životních praktik, se o tom hovoří. A kdyby i to někteří vykladači islámu chtěli popřít, je jasným argumentem nepřehlédnutelná praxe: počet zavražděných žen roste a tento specifický model „trestání“ je stále více přenášen do Evropy. Jak tedy být tolerantní, jak souhlasit s rozšiřováním víry Alláhovy, přichází-li s ní (doufejme, že ne v ní) podobné zlo? Lze se pak divit, že jednodušší a přímočařejší povahy se vracejí k jednoznačnému úsloví: „Doma jez, co máš, u cizích, co ti dají!“ A právo na „vraždu ze cti“ v evropském myšlení vskutku neposkytujeme. A nenecháme si ho vnutit. Za žádnou cenu. Jaká je to cena a kde končí takové uvažování, je zřetelné.

Při úctyhodné pouti do Mekky kamenují věřící muslimové Satana. Velí jim k tomu víra v Alláha. Nechci stále uvěřit, že tatáž víra jim nařizuje kamenovat své bližní. To jakési temné síly. Měli by to lidé Koránu a zejména jeho učení vykladači nahlas říci. Ne to všelijak obcházet, zlehčovat a zamlčovat. Jinak vyvolají podezření, že všechno takové zlo v skrytu duše podporují. A důvěra, že podobný hnus je fanatickým výstřelkem a ne normou, se definitivně a nevratně začne bortit; příkop, který byl mezi dvěma kulturami oboustranně vykopán a o němž mnozí naivně doufali, že se postupně zahlazuje, se stane nepřekonatelným. Se všemi tragickými důsledky. Otevřeně prohlašuji: před několika lety jsem se s antiislamisty celkem tvrdě hádal o právo věřících v Alláha na mešitu v Praze. Dnes už o svém tehdejším postoji začínám pochybovat.

Zahalená žena
Zahalená žena
Více fotek
  • Zahalená žena autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1417/141630.jpg
  • Právo šaría autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/816/81586.jpg