Na Korejský poloostrov se pravidelně vracívá velká hra nervů. Už déle než přes půl století. Až se z toho stala trvalá tragikomická a unikátně anachronická anomálie. Během první fáze korejské války na podzim 1950 byl Mao Ce-tung nejedenkrát vzbuzen v noci pro hrozivé zprávy čínské rozvědky. Čtyřikrát pro údajně bezprostřední hrozbu amerického atomového útoku nejen na samém korejském bojišti, ale přímo na čínské přístavy a některá města. Z mnoha memoárů víme, že jen o vlásek se to nestalo. Velký kormidelník Mao měl říci, že mu Korejský poloostrov připomíná už samotným tvarem a vzhledem na mapě pytel neštěstí. O válku kvůli tomuto pytli Mao nestál, protože sám se právě v té době usilovně zabýval hodnocením šancí, lze-li dobýt Tchaj-wan. Ten byl pro něho důležitý.
Korea – prosincové panorama 2010
Je ostatně dost historických svědectví, jak zuřil, když ho Stalinovo postrčení Kim Ir-sena do akce proti Jihu na dlouhou řadu roků zaměstnalo v jiném směru – prostorově a politicky – než jaký sám měl na zřeteli. Stalinovi korejská válka nakonec vyhovovala. Na obou stranách byli hodně zaměstnáni a hojně krváceli (hospodářsky i lidsky) ti, kterých se bál a jejichž oslabení mu bylo vhod. Čínská a americká krev, prolévaná daleko od Moskvy – to byla pro Josifa Vissarionoviče příjemná představa. I když bezesporu zároveň spojená s nemalými riziky.
Boj o Koreu byl vždy zkouškou a prověrkou sil ve velkém protivenství Východ–Západ. Ani po půlstoletí to není příliš jinak. Pozoruhodná je však jedna nová a rozhodující okolnost. Po staletí platilo, že válka je „jen“ pokračováním politiky jinými prostředky. V současném období, na konci první dekády XXI. století, je tento axiom posunutý dále – a jako pole v Rubikově kostce nepřehledně pootočen. Novým pokračováním válek je nyní především globalizace. A jejím jádrem je zrychlující se neúprosné zápolení, kdo bude mít navrch v ekonomicko-mocenské nadvládě na planetě.
Starosti na hlavě velmocí
Světový úlek nad ostřelováním jihokorejských ostrovů ve Žlutém moři děly severního Kima byl způsoben hlavně tím, že jde o nebezpečný zádrhel v globalizačním soupeření – tedy v současné ekonomické, finanční a monetární hře, kde jsou základními protagonisty Washington a Peking. USA a ČLR chtějí velkou hru hrát po svém, mají momentálně jiných starostí až nad hlavu. A nejvzteklejší diktátor na planetě je najednou nutí, aby se začaly věnovat tomu, co si zamanul on.
Základní otázkou je: oč mu jde? Než odpovím, prosím, aby si laskavý čtenář uvědomil, že politika a záměry každého státu (i toho nejblahobytnějšího) se skládá z mnoha faktorů, jejichž kompozice tvoří velikou mozaiku. Převážně ale jde o faktory dost racionální. U Severní Koreje je však nutné brát v úvahu také velkou dávku iracionality.
Oficiálním postojem Pchjongjangu, zdůvodňujícím dělostřelecké ničení nevelkého jihokorejského ostrova ve Žlutém moři, je cosi jako předběžná odveta za plánované a předem ohlášené jihokorejsko-americké alianční vojenské cvičení.
Samotný termín „předběžná odveta“ (citovaný například ve zpravodajství japonské televize NHK 24. listopadu v 18:00 hod. místního času) je tak náramná machiavelistická lahůdka, že by si zasloužila zařazení do pokladů nehmotného kulturního dědictví UNESCO – nejspíše v sekci pro satiru. (Oč významově chudokrevnější je pojem „preventivní úder“.)
Bylo by však vážnou, ba doslova strategickou chybou brát severokorejské výhrůžky válečné akce na lehkou váhu. Hysterická propaganda stupňovaná celá desetiletí o nepřátelském světě, udělala s myšlením lidí v uniformách severokorejských ozbrojených sil své. Neříkejme, že je to čtvrtá nejpočetnější armáda na planetě. Řekněme rovnou, že jde o stát, který je zcela na prvním místě ve zmilitarizování vlastního obyvatelstva (25 milionů obyvatel – a kromě permanentní armády 1 200 000 lidí, tvořené skoro „rovnostejně“ z mužů a žen – je tu ještě vojenská rezerva, přesahující další 4 700 000 živáčků obou pohlaví). Zajisté mají pravdu sociologické studie, že po celá desetiletí je tato militarizace důležitá hlavně proto, aby diktatura měla k dispozici systém ovládání otrocké pracovní síly. Tokijský profesor Joširo říká: „Umožňuje to, aby Severokorejci v době hladomorů umírali disciplinovaně.“ Jak hrozně může znít věcná pravda. Ale vraťme se k vojenskému jádru problému.
Poločas rozpadu severokorejského režimu
Diktatuře dynastie Kimů nikdy není proti mysli pustit nenáviděným kapitalisticky prohnilým Jižanům žilou, zvláště bude-li po ruce dobře zdůvodnitelná šance (to by byl „bonus“ navíc, neboť diktatura nikdy nepotřebuje vůbec něco zdůvodňovat). Okolnost, že by také krvácela armáda, námořnictvo a letectvo severu se rozumí sama sebou. Zrodily by se mnohočetné epopeje o národních hrdinech a rodili by se noví bojovníci.
Vítězství sice pro světový poměr sil není v takové válce možné, ale s porážkou severokorejská diktatura také vůbec nepočítá. „Za námi stojí velký bratrský čínský lid“ – hlásá už celá desetiletí nápis na budově velitelství severokorejského válečného námořnictva ve Wonsanu. Nenechme se zmást posledními zprávami excerpovanými ze serveru WikiLeaks (mimochodem: budiž sláva této nové skvělé zbrani proti všemožným stále rafinovanějším formám skryté cenzury na celém světě), že Číně by nevadilo zhroucení Severní Koreje a její pohlcení Jižní Koreou. Ale vadilo! Kolik problémů by Pekingu způsobil úprk zoufalých a hladových milionů přes řeku Yalu do Číny. Svět by nijak nepomohl. Není obraz současné mrňavé Haiti ničené cholerou měřítkem bezmocnosti OSN a velmocenských vlád a všelikých mezinárodních humanitárních žvanilů?
Ovšemže by čínský režim i tak značné dálněvýchodní politické zemětřesení, jakým by byl pád komunistického režimu v Severní Koreji, nakonec ustál. Vždyť Peking už dávno jde cestou „socialistického kapitalismu“ s teorií (nyní hodně obdivované v Africe a v Jižní Americe) harmonické stability vývoje společnosti. (To je pěkný kus cesty od teorie třídního boje!)
Nikdo neodhadne, kdy se severokorejský režim zhroutí. Jistěže taková chvíle přijde. Ale bude nečekaná. Jako vždy. Od listopadu 1989 o tom přece víme své. Nikdo na to nebyl připraven. A oč průhlednější byl před 21 lety vývoj především na mezinárodní scéně, která byla rozhodující. Nyní na druhém konci světa to tak jasné ani zdaleka není. Ale korejské specifikum nám ještě předvede mnohé kruté a nečekané obrazy převratů – až přijde jejich čas.
Napadla mne taky i jedna poťouchlá teorie, proč severní diktatura v úterý 23. listopadu tak zuřivě ostřelovala nevýznamný jihokorejský ostrůvek. Ale berte to, prosím, spíše jako pohled na korejskou mentalitu jaksi ze „sportovního úhlu“. Nicméně: vzpomínáte si na české (potažmo československé) emoce, když jsme hokejově poráželi nenáviděné Sověty? Hned řeknu proč.
Evropa si málo všímala toho, co v druhé polovině listopadu dost emotivně prožívala Asie. Byly to „16. asijské sportovní hry“, uspořádané v Kantonu na Perlové řece. (Dnes už se ovšem neříká Kanton, ale pedantičtí sinologičtí lingvisté nás nutí lámat si jazyk při pokusech co nejsprávněji vyslovit jméno, které čínská tisková agentura Xinhua píše jako Guangzhou.)
Byly to nádherné hry. Sledoval jsem je na čínské televizi CCTV 9. A to, co jsem viděl, bylo brilantním pokračováním pekingské olympiády. Čína v Kantonu sama získala 199 zlatých, 119 stříbrných a 98 bronzových medailí. Ale píši to kvůli tomu, co dokázali Korejci. Jižní Korea získala 232 medailí, z toho 76 zlatých! Severní Korejci, pokud vím, se museli spokojit jen s jednou zlatou. Jinak propadli. A vzpomínáte si, jak diktátor Kim zuřil a trestal své fotbalisty po veškerém jejich neuvěřitelném snažení na letošním jihoafrickém šampionátu?
V Kantonu sportovní porovnání severu a jihu Koreje bylo pro Pchjongjang krajně nelichotivé. Je opravdu zcela nemožné představit si zuřivost fandů v generálských uniformách? A to, že si vybili vztek na úspěšnějších „jižních krajanech“? Zdá se to skoro absurdní, ale rezervujme si pro takovou pošetilost ve svých úvahách aspoň jeden mozkový závit.
Když vás sblíží nepřítel
Věcněji se však věnujme politické scéně: japonský premiér je v permanentním telefonickém styku s jihokorejským prezidentem, jemuž ihned po incidentu vyjádřil naprostou podporu. Překladatele nepotřebují. Vždyť Lee Myung-bak se narodil v Japonsku (19. prosince bude mít narozeniny, za rok už sedmdesáté) a tam taky dostal své jméno Cukijama (Měsíční hora). To nynější korejské je vlastně pouze překladem z japonštiny. Jihokorejsko-japonské vztahy mají přes oficiální přátelské proklamace, pronášené při každé možné příležitosti, stále ještě velké množství třecích ploch. Historická animozita mizí jen velmi pomalu. Ale severokorejský režim tu funguje jako katalyzátor. Podle starého pravidla, že existence stejného nepřítele hodně sbližuje.
A nepřehlédněme okolnost, že jihokorejského prezidenta lze stěží brát jako vzor demokratického státníka, s nímž se snadno jedná. „Měsíční hora“ má za sebou tak neuvěřitelnou kaskádu skandálů, že všichni čeští korupčníci by mohli zblednout závistí a jít se učit do Soulu.
Ovšem na vrcholném státním výsluní Jižní Koreje není Lee Myung-bak první a pravděpodobně zdaleka ani poslední veličinou tohoto formátu. To teď však nepadá na váhu. Korejské politické panorama je přepestré. O zásadním zklidnění v oblasti „pytle neštěstí“ se bude rokovat v nejbližší době nepochybně víc v zákulisí než veřejně. Zajímavé bude, zda se bude dařit odsunovat problém z jednání v Radě bezpečnosti na pragmatičtější úroveň. Třeba ve formátu „šesti“. Což by vyhovovalo zvláště Číně.
Severní Kim zatím znovu zachází se svými nukleárními vědci podobně jako svého času Berija, který hrozil Sacharovovi a dalším zastřelením, nebude-li bomba dost dobrá, aby se líbila otci všech národů. Nejpravděpodobnější je, že vše bude pomalu směřovat k novým kolům jednání u kulatého stolu v Pekingu, kde Severokorejci řeknou, co by chtěli za to, kdyby se „atomově uskromnili“.
Bezbřehá trpělivost?
Zatím zní nejlogičtěji, že jde o hru, při níž se chce Pchjongjang za každou cenu stát členem Klubu nukleárních mocností – a vše kolem jsou jen hrátky. Za „přijatelnější chování“ bude vydírat ekonomicky i strategicky. Ještě neví, že všem kolem jednacího stolu však už dochází trpělivost. A Kim provokuje dál. Už jsou v pilné práci dvě střediska mezinárodní jaderné spolupráce. Korejci jsou v Teheránu a Iránci v korejské nukleární sekci CVT (Centru vědeckých laboratoří). Korejsko-íránská spolupráce se obecně týká velkého spektra militárních aktivit – kromě atomové spolupráce také v oblasti raket a námořních projektů, včetně ponorek.
Vojenské námořní cvičení (americko-jihokorejské) skončilo. Pchjongjang může být spokojen, že se proti původnímu záměru tyto manévry odehrávaly jižněji, než měly být a méně se střílelo „ostrými“. Sever však nebude spokojen poznáním, jak obrovský výzvědný materiál byl získán ze šesti amerických vojenských družic, mapujících všechny přesuny severokorejských jednotek – a s neobyčejnou přesností zjišťujících i dislokaci severokorejských ponorek.
Žluté moře (má 17 000 km³ skoro rovnoměrně slané vody) je hodně mělké. Mělčí už je jen Perský záliv, rovněž dlouhodobě těhotný válkou. Průměrná hloubka Žlutého moře (v Koreji se mu většinou říká „Západní moře“) je necelých 45 metrů, takže je hodně pravdy na japonském rčení, že se tam každá ponorka cítí jako ryby v konzervách, které se dají snadno a rychle otevřít.
Vrchol napětí nyní pomalu opadává. Zprávu nejvíc uklidňující přinesla severokorejská agentura. Týká se shromáždění zahraničních vojenských atašé v Severní Koreji. Tento sbor cizích plukovníků a kapitánů se byl podívat na farmě, kde se novým způsobem pěstují jedlé houby. Kubánský vojenský atašé v tom našel směr skvělé cesty pro světlou budoucnost korejského lidu.
- Mao Ce-tung zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/353/35295.jpg
- Zbytek severokorejské střely autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2127/212695.jpg
- Vojenská přehlídka v Pchjongjangu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2012/201146.jpg
- Severokorejská armáda autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2127/212621.jpg
- Lee Myung-bak a David Cameron autor: Yonhap News Agency, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2096/209514.jpg
- Kim Čong-il autor: KCNA, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2143/214278.jpg