Slovo stávka má v české porevoluční společnosti velmi negativní pověst. Snad proto, že většina populace si ještě pamatuje propagandistické zneužívání boje za práva zaměstnanců ve prospěch ideje „diktatury proletariátu“ a při vyslovení slova stávka vidí červeně (totéž platí pro výraz odbory, které jsou pouhým synonymem stávky). Stávka se v nově zrozené české demokracii rychle stala něčím nepřípadným, co ohrožuje samu podstatu nového kapitalistického režimu, jejž jsme dobrovolně přijali na náměstích a posléze i skrze volební urny.
Trojí kritika politické stávky
Nepřeprogramovatelnost
Není to vůbec paradoxní, jak by se mohlo zdát, protože, jak si všichni vzpomínají, byla to právě generální stávka, která v listopadu 1989 rozhodla, že komunistický režim padne. Paměť má velkou moc. Stávka, to si přece pamatujeme, byla tehdy zcela přirozeně uznána za nejsilnější politickou zbraň, kterou lidé mají, když pro změnu režimu nechtějí střílet a zabíjet. Dlouhodobý porevoluční odpor ke stávce jako prostředku komunisticky zatíženému vychází z této obavy uložené ve vzpomínce. Stávka vždy alespoň v možnosti ohrožuje základy systému, protože více či méně přímočaře odhaluje rozpory ležící v základu aktuální organizace moci ve společnosti. Dnes je to třeba volební slib funkčních veřejných služeb, kontrastující s dlouholetým, skoro systematickým podhodnocením této oblasti.
Politická síla stávky je také důvodem, proč proti ní všechny vládnoucí garnitury bojují všemožnými prostředky. Nejčastější námitkou, která se v Česku během posledních dvaceti let proti stávce objevovala, byla právě její političnost. Myslelo se tím, že stávka slouží některé konkrétní straně, případně že je touto stranou přímo organizována.
Druhou nejčastější námitkou proti stávce, již dnes používá i Nečasova vláda, je její nelegitimnost daná klesajícím počtem odborářů. Demonstrující tudíž nikoho nereprezentují, neboť většina obyvatel chce pracovat, mít klid na práci. Průzkumy veřejného mínění, v nichž 60 procent dotázaných se stávkou ve veřejných službách souhlasí, naznačují něco jiného (potenciál protestu možná existuje). Úbytek odborářů v Česku je ale podle názorů sociologů dán neblahou historickou zkušeností, a pak především tím, že stále více obyvatel rezignovalo na změnu a je přesvědčeno, že se strojem moderního globálního kapitalismu a jeho plochou matematickou logikou se nedá efektivně vyjít, natožpak proti němu bojovat, anebo jej přeprogramovat. Souhlas se stávkou je pak spíše projekcí vnitřní neschopnosti „něčemu se vzbouřit“ než skutečným aktivním souhlasem s protestem.
V jakém světě chceme žít
S tím souvisí i třetí kritika stávky, spojená bezprostředně s tou druhou. Premiér Petr Nečas hovoří o „nekonstruktivnosti“ odborářů. Stávka, naznačuje, ba tvrdí premiér, bojuje s nutností, v tomto případě s nutností škrtů, protože jiná cesta neexistuje, a to je vždy boj nekonstruktivně marný. Stávkující se nestaví proti nějaké ideologii či její zvůli, nýbrž proti prostým počtům, proti absolutnímu zákonu exaktní matematické vědy, což je podobná hloupost jako učit Zemi otáčet se opačným směrem.
Trojí kritika stávky - je politická, nelegitimní, nekonstruktivní - tvoří základ prazvláštně monolitního světa. V něm je vše podřízeno potřebám kapitálu, jenž zachází s prací a její lidskou hodnotou více méně libovolným způsobem a ještě se při tom tváří, že vychází ze zaručeně vědeckých postupů a poznatků používaných ve prospěch celku.
Dnešní stávkou odboráři protestují proti poklesu výdajů na platy ve veřejných službách, někde v pozadí se ale vznáší zásadnější, vlastně jediná důležitá otázka: Krásný přepočitatelný svět neoliberálních optimistů - chceme v něm opravdu žít?
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
- Demonstrace odborářů autor: Zbyněk Stanislav, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1964/196355.jpg
- Jednání jihomoravských odborářů autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2155/215454.jpg
- Stávka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2160/215913.jpg