Lennon - ENIGAMI 5. Něco se musí stát II.

Všichni mluví - a nikdo neřekne ani slovo/Všichni milují - a nikdo se o nikoho nestará/Pořád se něco děje - a nikam to nevede/Pořád se něco vaří - a v hrnci není nic/Všichni běží - a nikdo se nehýbe z místa/Všichni létají - a nikdo se neodpoutává od země/UFO nad New Yorkem - a mě to nepřekvapuje
John Lennon Nobody Told Me (Milk And Honey) vydáno 1984

Bob Dylan se mýlil i nemýlil, když věštil řád se rychle hroutí (the order is rapidly fadin‘). To, co přinesla 60. léta, zatřáslo světem víc, než později internet. Ovšem jinak, než předpokládali Dylan či Lennon. Před padesáti lety, na prahu revolty, byl patronem i drábem stát. Střídání epoch a systémů s ním nehnulo, základní konflikt - zájem státu (silnějšího, i když není v právu) versus zájem jednotlivce (slabšího, i když v právu je) - se neměnil. Pohled lennonovských 60. let: stát, to je zvůle politiky (lže nám a obírá nás o peníze), policie (špehuje nás a zatýká za to, že se chceme vznášet), armády (posílá nás na smrt), školy (mrzačí individualitu, dusí tvořivost). Střet státní mašinérie s jednotlivcem takhle zobrazil i Miloš Forman ve filmech Vlasy (armáda) a Přelet nad kukaččím hnízdem (psychiatrie). Radikálové chtěli takovou moc odstranit, umírněnější reformátoři oslabit.

Hair The Flesh Failures (Let The Sunshine In) (Miloš Forman, 1979)

Přijali jsme kulturní liberalismus: neexistuje diskriminace, jsme naprosto liberální - od sexu po finanční trhy.
Will Hutton The Baby Boomers And The Price Of Personal Freedom - The Observer 22. srpna 2010

Západ se osvobodil od regulací, na Východě přišla po pádu komunismu privatizace. Bohatství se ale nerozprostřelo, nýbrž koncentrovalo. Nových svobod (pro všechny) se chopili predátoři: „Nejbohatšímu procentu lidí v USA patří polovina všeho majetku,“ říká ve Stoneově filmu Wall Street finanční dravec Gordon Gekko (Michael Douglas) svému žákovi Budu Foxovi (Charlie Sheen).

Devadesát procent Američanů nevydělává nic nebo skoro nic. Já nic nevytvářím. Jen vlastním. A lidé jako já určují pravidla. Zprávy, válka, mír, hlad, převraty, cena kancelářských sponek. To my vytahujeme králíka z klobouku a ostatní se jen diví, jak jsme to udělali. Nejsi tak naivní, aby sis myslel, že žijeme v demokracii, nebo ano, Buddy? Tohle je volný trh.
Gordon Gekko ve filmu Wall Street (režie: Oliver Stone, 1987)

Gekko zvěstuje: chamtivost je dobrá (greed is good). Myslet a pracovat jen na sebe a pro sebe je OK: jen sobecká motivace je spolehlivá a pokrok a zisk pro všechny je jejím vedlejším produktem. A za příklady velkých chamtivců se logicky vydali jejich drobní napodobitelé napříč světem: vznikl svět kdo nenahamouní aspoň něco, je socka.

V letošním pokračování Gekko dodává: „Dnes se zdá, že chamtivost je hlavně legální.“ A bankéř staré školy Louis Zabel (Frank Langella) tu přiznává, že v džungli dnešního byznysu nepozná, je-li v zisku či ve ztrátě. Že to není fikce, dokumentuje praxe: makléři Jérome Kervielovi umožnila virtualita transakcí připravit jeho banku Société Générale (v přepočtu) o 120 miliard korun, než to prasklo.

Historie posledních šedesáti let je příběh o tom, jak jsme se zbavili pout a pak zjistili, že určitá omezení potřebujeme - i ve finanční sféře.
Will Hutton The Baby Boomers And The Price Of Personal Freedom - The Observer 22. srpna 2010

Za padesát let od počátku lennonovské revolty se svět přepóloval. Lennonovský svět šedesátých let souzněl s exupériovským co je důležité, je očím neviditelné. Doslova to nacházíme v Lennonových Strawberry Fields Forever: všechno, co vidíš, je ve skutečnosti jinak (misunderstanding all you see)  a George Harrison to indicky rozvíjí v Inner Light: aniž vyjdu ze dveří, můžu se o světě dozvědět všechno/čím dál se vydáš, tím méně se dozvíš. Říkají nám tím: podstatné není zjevné, ale skryté pod hladinou, v podvědomí - a my se k tomu musíme dostat. Problém byl v tom, že ona doba měla za to, že cestou, jak odhalit skryté podstaty, je třeba LSD tripči jiná atrakce na objednávku. Což byla cesta stejně levná jako špatná - a proto jsme ke skrytým podstatám nedorazili, z někdejší chemicky podporované filozofie zbyla jen chemická podpora bez filozofie a dnešní svět má za důležité jen to, co atakuje první signální soustavu.

Pánem planety, patronem, drábem, Fantomasem a neregulovaným impériem už není stát, ale soukromý byznys. Oligopol korporací a korupčních sítí (krytých offshorovými účty, anonymními akciemi a dalšími nástroji nové svobody), jenž si dosazuje politiky. A ti (neboť bez požehnání byznysu by politiky nebyli) přijímají zákony, podle nichž se pak třeba zisk sto miliard přiděluje onomu byznysu, který si jej objednal. Nebojuje o zákazníky: fasuje miliardy, jež k němu tečou samy potrubím zákonného monopolu (oligopolu), od něhož lidé musí nakupovat. A my, jednotlivci, jsme buď integrovaní korporacemi či sítěmi a lížeme smetanu světa, anebo jsme pracovní síla v globální konkurenci, obávající se, že přijde o práci, onemocní, zestárne, nesplatí dluhy. A té se vládne pohodlně, trochu podobně jako kdysi ruským mužikům (a jak fúzemi klesá počet těch, kteří vládnou, a sfúzovaní jsou čím dál větší a tlustší, je vládnutí čím dál snazší).

Když v roce 1992 labouristé prohráli volby, vítězství kapitalismu bylo úplné. Přestal být regulován. Přestalo existovat sociálnědemokratické hnutí, koncept socialismu a nezbyla žádná strana usilující o reformu kapitalismu. Společnost přestala vyžadovat pravidla a proporce.
Will Hutton The Baby Boomers And The Price Of Personal Freedom - The Observer 22. srpna 2010

Před půl stoletím se mladí bouřili proti starému řádu, ti dnešní naskakují do korupce rodičovského světa a mezigenerační napětí se degenerativně smrsklo na: důchodci nám ujídají. Popkultura vyrábí cover verze nápadů ze 60. let (ztratili jsme plodnost?), shakespearovští herci se živí v seriálech a reklamách a hvězdy a osobnosti nevznikají přirozeným šířením autority - jsou marketingovými produkty (i Barack Obama?). Ve vzduchu je místo vzrušujícího poselství strach o práci a střechu nad hlavou a tíseň, že v důchodu budeme žebráci. Přestává fungovat klasická kauzalita (vztah příčiny a následku, zločinu a trestu). Například: v jedné zemi vznikne problém, který se přes společnou měnu přenese i do nevinné země (imagine there’s no countries – stalo se). Ti, kdo vytunelovali, co se dalo, nám vzkazují, že my si teď utáhneme opasky. Tahle hra se nazývá privatizace zisků & socializace rizik: zisky bere oligarchie, ztráty nesou všichni. Neexistuje vize budoucnosti: platí jen, že je nutné nějak se zajistit (a zatímco nás zajíců je hodně, kapusty málo). Místo empatie a solidarity tak mezi námi logicky vládne bezohlednost a sobectví. Sexualita se osvobodila od vztahů a plození dětí a stal se z ní sport a obchod. Univerzitu lze vystudovat za víkend, diplom je zboží. Korupce je všudypřítomná a neprůstřelná. Vládnou nám kvalitnější lidé, než ve starém světě (západním či východním)? Chcete ve volbách vyměnit politiky, kteří řídí vaše město? Slepí koalici (nevychází-li to, nakoupí přeběhlíky) - a vládnou dál (a vy mlčte, nechcete-li přijít o práci). Stát nemá na výplaty, ale armádní korupčníci nakupují za miliardy předražené, nepotřebné zbraně. Jestli je vám z toho mdlo, odreagujte se: zajděte si třeba na fotbal. Hraje se zítra, ale výsledek vznikl už včera - při předání úplatků.

Globální krize odkrývá, že velcí využili šancí a svobod, vydupaných atmosférou a hnutími 60. let, k miliardovým tunelům a planetární ruletě s pracovní silou. A my, malí, jsme byli svobodní hlavně tak, že jsme dali průchod sobectví: rozmetali rodiny a opatřili si falešné majetky na dluh.

Proč jsme to tak dlouho nevnímali nebo nechápali? Protože už 60. léta spustila nejdokonalejší systém chléb a hry, co paměť sahá: soustředění ne na celek (svět, společnost), ale na sebe, užívání a blahobyt na dluh. Mluvit o tom, že tu něco nehraje, se začalo až nedávno, když došly zdroje (krize). A právě s lennonovskou generací skončila éra tradičních informací a přišla éra obrazů, výkřiků a emocí. Ve starém světě lákaly i komerční inzeráty zákazníky sloupci textu s informacemi, čísly, argumenty. 15. prosince 1969 se ve světových metropolích objevily billboardy War Is Over! - If You Want It - Happy Christmas From John & Yoko. Poprvé se něco takového jako je mír nabízí jako prací prášek - a forma tu válcuje obsah: místo informace a argumentu obraz či výkřik k vyvolání emoce.

Publicita - to je naše hra. Je to moje řemeslo a používám ho, jak nejlíp umím.
John Lennon 1970 (David Bennahum: The Beatles After The Break-up, 1991)

Vládne-li obraz, stačí vypadat. A tak světu už nedominují oškliví staří, ale hezcí mladí (stárnutí a smrt si lennonovská generace nevyřešila), respektive mediálně atraktivní. Takový musí být (už od konce 60. let) i politik.

Proto Tony Blair předstupuje před britské vojáky v džínsech a rozepnuté košili s vyhrnutými rukávy, sympatický jako John Lennon (i na kytaru zahraje). Za touhle fasádou je ale jedním z těch, z nichž se právě Lennon mohl kdysi zbláznit. Je to ten, kdo Britům lhal o zbraních hromadného ničení v Iráku, aby je vytáhl do války, a kdo bránil vyšetřování korupce (BAE Systems).

Mám dost žvástů neurotickejch, psychotickejch politiků s prasečíma hlavama/Všechno, co chci, je pravda/Chci už konečně slyšet pravdu.
John Lennon Gimme Somme Truth (Imagine) 1971

A doba pokročila: už nežijeme ani v éře obrazů a emocí, ale v éře falešných či bezobsažných obrazů a emocí. Ve volbách kandiduje zvětšený a počítačově přetvořený obličej na billboardu, vedle něhož je jediné slovo: Řešení. Jaké řešení čeho, které nabízí kdo komu a čím za to ručí? Když si propijeme játra, necháme si je vyměnit a pijeme dál, žloutnou-li nám od kouření zuby, necháme si je vybělit: kouříme dál, ale vypadá to, jako že ne. Jsme zadlužení, ale vypadáme jako bohatí. Jsme staří, ale vypadáme jako mladí. Máme interneta v televizi 150 programů, kolem planety rotují tuny informací - ale dozvídáme se to podstatné o světě, ve kterém žijeme? A stojíme o to vůbec?

Každý čtrnáctý člověk planety má účet na Facebooku, jehož prostřednictvím sděluje světu, že má rád poníky, Lisu Simpsonovou a pistáciovou zmrzlinu, že šéf ho dneska urazil a že jeho Anča zase dala někomu jinému.
Daniel Deyl Týden, 1. listopadu 2010

Spíš tohle je náš výklad svobody. Sociální sítě jsou ale i součástí impéria Velkého bratra (monitoring nás všech na internetu, na ulici, v obchodě, v bance). Kdysi špehoval Lennona Nixonův stát, proti čemuž bylo na místě se vzbouřit. Vzpoura přinesla svobodu, ta ale nikoli konec špehování, nýbrž jeho expanzi: v novém, svobodném světě (kde zpravodajskou techniku svobodně používá kdekdo) nevíme, kde jsou kamery, kdo nám čte esemesky a e-maily, kdo nás odposlouchává a jak bezpečné jsou naše účty.

Nový svět privátního byznysu degeneruje jako kdysi starý svět národních států: snaží se vyplnit veškerý prostor našich životů, vládne v něm korupce a protekce, kariéry dělají jen potomci těch, co jich už dosáhli (ostatním zbývají reality show), a berou se mezi sebou. DNA světa se změnila: 60. a 70. léta, to byly demonstrace proti rasové, genderové či sociální nespravedlnosti, proti vietnamské válce, osobnostmi byly myslící hvězdy seriózní populární kultury typu Lennona, Dylana či Redforda. Vidíme unavený obličej Alana Aldy v roli chirurga v seriálu MASH: denně operuje zraněné v korejské válce a trucuje proti smrti, absurditě a korupci. Už v 70. letech začíná tenhle svět plíživě mutovat. Kdo je symbolem naší dekády? Americký podnikatel Bernard Madoff, bývalý předseda burzy NASDAQ a pachatel největší zpronevěry v historii Spojených států?

Kennedyovsko-lennonovské dychtivé mozky zítřka nahlédly dusivost světa 50. let. Revolta přinesla práva a svobody, pád starých tabu. Řešení, s nimiž tahle generace přišla, byla ale - byť nezáměrně - spíš smlouvou s ďáblem (mluvilo se o právech, ne o povinnostech, o příležitostech, ne o jejich nákladech). Ze světa protekce, korupce a nepotismu 50. let jsme tudy (nákup na dluh, rozkoš bez rizika, víra bez Boha, prášky na všechno, podaná ruka není nic a smlouva jen papír) dorazili do bažin korupce stejné či horší. Odpor proti absolutizaci ikon a pravd ve starém světě nás dovedl k relativizaci všech hodnot a ztrátě kompasu v novém světě.

S trochou nadsázky: jako by se cimrmanovské slepé uličky 60. let, experimenty typu Warholova antifilmu Sleep (320minutový spánek jednoho muže), performance Yoko Ono (chlapík jí nůžkami okousává šaty), alba zvukových koláží Two Virgins a Life With The Lions nebo tisková konference Johna Lennona a Yoko Ono schovaných v pytli (totální komunikace), vydaly na pochod společností, politikou i ekonomikou. Revoluce do každé rodiny: manželství jinak, výchova a vzdělání jinak, finance jinak, stát jinak, umění jinak, východ slunce jinak :)

John Lennon &Yoko Ono - Unfinished Music No. 1: Two Virgins (1968)

Na začátku byla idea svobody, jež se dostaví, oslabíme-li státní a posílíme-li soukromé. Jak to dopadlo: malátné státy se vzdávají moci ve prospěch často anonymních korporací. Co tahle privatizace veřejné správy znamená: je to postupná demontáž demokracie, občan ovlivňuje čím dál méně. I kdyby do vlády či na radnici zvolil nové politiky, ti zjistí, že jsou obklíčeni lobbisty, dodavateli energií, dopravci, bezpečnostními agenturami a dlouhodobými nájemci veřejných majetků. Co budou politici dělat, jim sdělí firmy, které nikdo nezvolil: konec iluze, že každá státní regulace je totalita a chudoba, a každý soukromý byznys svoboda a prosperita.

Revoluce dnes není cesta kolem světa, deset svateb, život na psí knížku, nemanželské dítě, drogy ani registrované partnerství, revoluce není, že barevní studují na univerzitách s bílými a ženy můžou volit. Revoluce dnes je zveřejnit nekorupční cestou podstatnou pravdivou informaci tak, aby měla šanci něco změnit: zpochybnit pozice korupčních oligarchií operujících nezávisle na demokracii. Problém je, že generátorů klepů, nesmyslů a lží už je tolik, že taková informace (dnes v podstatě mimozemšťan) nemá kde přistát. A i kdyby, kdo ji pozná? Lež vypadá pravděpodobněji (má lepší promotion): pravdivé informace proto dnes často ani nedávají smysl, neodpovídají tomu, co známe (to je to, co se na nás valí odevšad). Pravdou se zmást nedáme, jsme proti ní imunní. A to je ve světle snů a projekcí 60. let studená sprcha.

John Lennon - „Gimme Some Truth“, 70th Birthday catalogue campaign Trailer (2010)

Nebýt tragédie z 8. prosince 1980, mohl mít sedmdesátiletý John Lennon referát :) na letošním havlovském Fóru 2000. Ostatně to, jak reprezentoval intelektuální pohyb 60. a 70. let, lze srovnat s rolí Václava Havla v rámci zdejších změn roku 1989 a následujících. Oba se stali symboly a štíty něčeho, co neměli pod kontrolou (nicméně dopředu se postavili sami, lichotilo to jejich egům). Kdyby se Lennon dožil vyššího věku, mohl dozrát do osobnosti formátu například Grahama Greena. Takhle zůstal v galerii historie teprve na prahu zralosti (ve věku, kdy jsme už trochu staří, ale ještě ne zcela dospělí): specifická doba 60. let a pak násilná smrt mu propůjčily nepřiměřenou vůdcovskou aureolu a nafoukly ho.

Jsem plachý i agresivní, bezmezně věřím své práci a zároveň si zoufám, že stojí za pendrek. Copak člověk může překonat Shakespeara nebo Beethovena? Tajně doufám, že napíšu něco, co přesáhne We Shall Overcome.
John Lennon 1970 (David Bennahum: The Beatles After The Break-up, 1991)

Zbyla hudba - the stuff that dreams are made of. John Lennon byl nejsilnější, když svobodu a kreativitu nehlásal, ale demonstroval: Lucy In The Sky With Diamonds - mozaika carrollovských surrealistických obrazů (jen německy robustní refrén narušuje křehkou atmosféru podmanivých přeludů); Eleanor Rigby a Strawberry Fields Forever - uhrančivé projekce samoty, z níž není úniku; naléhavá orientálně-heavymetalová I Want You (She‘s So Heavy); indický úsvit v Dear Prudence; snová Julia v paprscích mezi mraky nad oceánem; Because, jejíž klenutou nadpozemskost nechává vyznít zejména digitálně vyčištěná, ryze vokální verze Gilese Martina (2006); Come Together - vzývání ducha doby osvobozeného od všech forem i norem, včetně levičáckých (Ian MacDonald); transcendentální Tomorrow Never Knows - zkoumání vnitřního vesmíru, jemuž měly napomoci hlasové stopy, u kterých se Lennon snažil dosáhnout tibetského zvuku, jako by dalajláma a tisíc mnichů zpívali na vysoké hoře (Ian MacDonald).

S ostatním, mimohudebním odkazem Johna Lennona zacházejme obezřetně.

Odstranění pravidel a hranic (výzva 60. let) nepřineslo - humanisticky - svobodu pro všechny, ale - darwinisticky - nepřátelské převzetí světa predátorskými korporacemi a mafiemi.

Tenkrát bylo ve vzduchu dobrodružství a naděje, že se svět den po dni přesouvá od horší minulosti k lepší budoucnosti. Experiment nevyšel - a co je ve vzduchu dnes, pro co žijeme a kam míříme? Když Miloš Forman koncem 70. let točil film Vlasy, skýtala mu zhruba deset let stará hippie minulost jedinečný materiál, protože to byla doba, kdy svět praskal ve švech (v dobrém i zlém). A dnes? Co se dělo před deseti lety? Dělo se vůbec něco?

Něco se musí stát.

A jestli se nestane, nebude to důkaz, že změna není nutná, ale spíš, že krize je tak hluboká, že změna je nemožná.

A stane-li se, něco mi říká, že pak se toho zase zmocní predátoři. (Mám sem dát smajlíka?)

P. S. Před sedmatřiceti lety měl John Lennon zato, že musíme rozrazit bariéry (Mind Games), které omezují náš život a cesta do nadějné - svobodné a mírové - budoucnosti je volná. Doporučení autora :) - poškozený svět a kvalitní svobodu (tu, která obsahuje i zodpovědnost) může dnes zachránit (přinejmenším přechodně) právě obnovení některých bariér.

Stáhněte si grafické přehledy nejdůležitějších událostí života Johna Lennona:

Vrátit se na předchozí kapitolu

Lennon - Enigami
Lennon - Enigami
Více fotek
  • Lennon - Enigami autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2153/215214.jpg
  • Wall Street (1987) Olivera Stonea: Michael Douglas (Gordon Gekko) a Charlie Sheen (Bud Fox) zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2165/216474.jpg
  • John & Yoko nabízejí mír (1969). Nekup to! zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2165/216475.jpg
  • Tony Blair v převleku za neformálního sympaťáka vysvětluje britským vojákům, že bojují za správnou věc zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2165/216476.jpg
  • Zatčení Bernarda Madoffa (11. prosince 2008) zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2165/216477.jpg