Štědrodenní obava z nevíry a nedůvěry aneb pokus o sdělení panu Vladimíru Kadrnkovi

Pan Vladimír Kadrnka napsal v diskusi k mému nedávnému blogu, popisujícím moje vnímání současné politické situace: „Pan Kučera smí napsat pouze to, co je mu dovoleno, a v rámci vlastní vůle fyzického přežití tuto hranici nepřekročí.“

Autoři by neměli vstupovat do debat se čtenáři, protože dříve či později na sebe vyzradí, jak jsou malicherní a ješitní, a navíc podobné diskursy se mění v nekonečné a nudné plácání. Nicméně, učiním výjimku. A to proto, že ve stejném čase, v době, kdy si (už dosti zvláštními způsoby) připomínáme narození Ježíše Krista, syna Božího, jsem se dozvěděl, že lidí, kteří se bez výhrad hlásí k víře v Boha, je u nás dvanáct procent a dalších dvacet procent se k víře váhavě přiklání. Třicet šest procent obyvatel zemí Koruny české naproti tomu bezvýjimečně víru v Boha odmítá a další téměř třetina s jistým zdráháním také. Víra v Boha podle všech ukazatelů spadla na historické dno, vždyť alespoň jednou měsíčně zajde do kostela sedm procent lidí.

Zní to dosti hloupě: jak přece může souviset pan Kadrnka s Ježíškem? Začnu od počátku: pan Kadrnka jaksi explicitně předpokládá, že píši (a asi nejen já) v jakémsi rámci, který kdosi vytvořil a dle jehož pravidel mi dovoluje se veřejně vyjadřovat. Nevím, na základě čeho tak usoudil. Možná proto, že jsem nenapsal to, co by si přál on. Nebo že to tak vždycky (tedy za komunistů) chodilo… Třeba pan Kadrnka něco ví o detailech situace ve skrytých sálech politiky a chybí mu, že jsem to nezveřejnil. Problém je, že já o oněch tajnostech nevím. Napsal jsem svoje na základě toho, co lze nazývat „otevřené zdroje“. Pouze s ohledem na své svědomí a na to, čemu se říká slušnost. Tedy psal jsem pouze o něčem, co vím. Bez použití hrubostí a nadávek, případně výzev k brachiálním činům. Nic z toho mi není, pane Kadrnko, blízké. Možná se u nás zdá, že každý patří k nějakému think tanku, jak se teď hezky říká, ale já nepatřím. Doopravdy mi nikdo nedovoloval, co smím napsat, a už vůbec mi to nikdo nenařizoval. Ba ani mi při psaní nedržel pistoli u hlavy. Jenomže to mohu panu Kadrnkovi říkat tisíckrát a přísahat na cokoliv, věřit mi nebude. Byť bych mu dokola tvrdil, že jestli v této zemi zatím něco jakž takž funguje, pak je to svoboda slova. Čili tento pokus o vysvětlování panu Kadrnkovi je asi marný. Jako nejspíš v současném ovzduší všeobecné nedůvěry je zbytečné jakékoliv ozřejmování čehokoliv komukoliv.

Nevíra a nedůvěra je spřežení, které táhne tuto zemi někam, kde by nikdo z těch, kteří se vezou a při té jízdě nevěří a nedůvěřují, nechtěl skončit. A nejde pouze o onu víru, která ještě historicky nedávno byla nejsvětější, víru v Boha, a o důvěru, že nás Bůh skrze Ježíše nakonec spasí. Nevěříme tu – v ráji to napohled – mnohem přízemněji: nevěříme ve své bližní a nedůvěřujeme jim, nevěříme v pravidla a nedůvěřujeme, že je někdo dodržuje – proč potom bychom je měli ctít my? Nevěříme své minulosti a nedůvěřujeme v budoucnost. Nedůvěřujeme z většiny ani každý zvlášť sám sobě. A co je ještě horší: víra a důvěra nám v našem životě nechybějí. Obejdeme se bez nich. Občas se zdá, že jsme na jejich absenci dokonce i hrdi.

Přiznávám, moje víra v Boha kmitá kdesi v intuitivní rovině dětských zážitků a vzpomínek a má osobní praxe je více méně permanentně hříšná. Že bych ale svedl kategoricky říci: nevěřím! to si netroufnu. A ve dnech, jako je tento, kdy očekávám tichý zvuk bosých nožek betlémského miminka na římse pokoje s rozsvíceným stromkem, už vůbec.

Jedním jsem si ovšem pevně jistý: kdybychom více věřili a důvěřovali si navzájem, byli bychom vůči sobě otevřenější a hlavně bychom se stali statečnějšími. Říkali bychom si mnohem více věcí do očí a tím v logickém kruhu bourali pochybnosti a nedůvěru s nevírou. Když člověk nikomu a ničemu nevěří, je vratký a slabý. Byť halasně vyhlašuje, že jediná ruka, o kterou se opírá a kterou potřebuje, začíná u jeho ramenního kloubu.

Možná skutečně tento mor nevíry a nedůvěry začíná, jak tvrdí opravdoví v Boha věřící, v absenci této víry základní, stojící u základů naší civilizace. Bez ní třeba lehčeji vnímáme cokoliv, s čím se neumíme vyrovnat, jako ďábelské spiknutí, vytvářené tajemným bratrstvem, které nám rýsuje, co je nám dovoleno a co smíme. A snadněji rezignujeme na samozřejmost, jak se tomu zlu postavit. Třeba kdybychom více věřili, důvěřovali bychom i tomu, že leckdo alespoň občas dělá leccos i tak, jak chce, a ne jenom, jak je mu dovoleno. A pak bychom i my sami tak činili. Toto není žádná misie. Nemám na ni právo a navíc sotva bych mohl zapalovat, když obávám se, sám dostatečně nehořím. Zdali vůbec. Trpím jenom pochybnostmi, jestli ve veselém reji nevíry a nedůvěry činíme dobře. A pana Kadrnku chci ujistit, že jsem tahle vánoční slova nepsal na základě toho, kdo mi co do jaké míry povolil. Ani Ježíšek mi nevyhrožoval, že když překročím jeho dovolení, čeká mě pod stromečkem oheň pekelný, ohrožující nejen mé fyzické přežití, ale i duši. Mám-li jakou.

Internetová diskuze
Internetová diskuze