Politika je divadlo. Ještě patrnější je to v dnešní mediální době, která pro politickou hru vymyslela několik nových scén (televizních, rozhlasových, internetových), jež se od sebe sice liší žánrově, ale spojují je jednotná pravidla a spektakulární charakteristika živlu. Cílem politických kusů, které herci dávají nepřetržitě, je nejen pobavit a zaujmout, ale také přesvědčit. Politik může dnes něco dokázat jedině tehdy, když přesvědčí publikum, když má jeho důvěru. A tedy: když je dobrým hercem.
Paradoxy politického herectví
Oběť pro dobro celku
Má-li herec dobře dělat svou práci, musí předně dobře pochopit roli. Nesmí přehrávat ani se do role příliš nořit, protože pak ho divadlo spolkne, ztratí nadhled a orientaci a potom už není cesty zpátky. Existují ovšem výjimky, kdy samo publikum žádá hraný ponor a přehrávání. Takovou rolí je v Česku například prezidentská funkce. Ne nadarmo je Václav Klaus jako prezident tak populární. Klausova herecká prkennost bije do očí a píchá do uší: jeho křečovité nástupy, klanění, očividně vážné výrazy tváře mířící do kamery, pokus o veledůležitý majestátní tón při čtení projevů, to vše ukazuje na přehrávání a hrané splynutí s rolí. Není v tom ani špetka osobité přirozenosti a skutečně vroucího citu. A přesto se lid klaní a projevuje nadšení, protože toto je prezident – vážný a důstojný, takový, jakého si národ představoval.
Vysvětlení tohoto paradoxu mediální popularity nastínil už v roce 1770 francouzský filozof Denis Diderot. Jeho slavné pojednání Herecký paradox razí teorii „chytrého herce“. Člověka, který se naplňuje rozumy a city druhých, aby mohl dobře hrát. Sehrát skvěle roli lze jedině tehdy, když na čas zcela odstraníme sami sebe a necháme se rolí naplnit až po okraj, přičemž ovšem neustále kontrolujeme situaci. Nejpřesvědčivější nejsou na divadle či v politice ti, kteří se nechávají strhnout vlastními city, nýbrž ti, kteří mají nad příslušnými city či „necity“, řečeno současným prezidentským slangem, rozumovou kontrolu. S životní zkušeností pečlivě rozebírají a nacvičují výrazové škály, které po nich masa žádá. „S divadlem je tomu tak jako s dobře uspořádanou společností,“ pokračuje s velmi důležitou, ba klíčovou poznámkou Diderot, „kde každý obětuje něco ze svých práv pro dobro celku a všech. Kdo nejlépe uzná nutnost této oběti? Bude to zanícenec, fanatik? Nikdy. Ve společnosti to bude člověk spravedlivý, na divadle herec, který bude mít chladnou hlavu.“
Loutka, která se sama vodí
Dobrému herci (politikovi) tedy nestačí, aby hlídal sebe sama a prodal hrané city co nejlepším způsobem. Dobrý herec se musí přizpůsobovat smyslu kusu, v němž hraje s ostatními. Nedá-li totiž prostor spoluhráčům, zanikne nakonec i jeho výkon a stane se bezcenným, protože s hrůzostrašností celku bude znehodnocen a zapomenut.
Ale zpátky ke Klausovu ztvárnění role prezidenta. „Velký herec je také dokonalou loutkou, jejíž provázky drží básník a jemuž na každé řádce předepisuje správnou formu, kterou na sebe vzíti,“ říká Prvý ze dvou účastníků v Diderotově debatě o herectví. Ale kdo je oním básníkem na divadle politiky? V našem příkladě herce-prezidenta zřejmě lid. Formy role předepisuje populus, který přináší kýženou popularitu, ale i nepříjemné námitky z populismu.
Takovému vyprázdnění, které se v televizní době ještě stupňuje rakovinovým množením nabídky rolí za slušné peníze, jež dost dobře nelze odmítnout, se herec brání nejčastěji tím, že sám charaktery vytváří – píše a režíruje. Zbaví se tím provázků loutky a začíná sám vodit. I politik může zvolit tuto možnost. Ale jenom do té doby, než mu logika mediální scény poručí, aby se vrátil na jeviště a zahrál.
A kdo by takové nabídce odolal. Politika je divadlo – publikum se chce bavit.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)