Pomsta konzervovaného doktora

„Jak si to ti doktoři představují. Oni jako dají výpověď a půjdou pracovat někam do Německa? To je přece vydírání!“ říkáme si pod tlakem výzvy ‚Děkujeme, odcházíme‘. A přitom to není zas tak dlouho, co jsme pekli lékařům trubičky, nosili králíky a vajíčka a sem tam nějakou tu lahvinku vína nebo sektu. Dnes jejich sklípky, kam prezenty od pacientů léta ukládali, zejí prázdnotou. I myš se v nich bojí. My přesto dál za státní erár žádáme nejkvalitnější zdravotní péči, takovou, za jakou se mnohde v zahraničí připlácí. Připlatit si nejsme ochotní ani za jídlo v nemocnici – šedesátikorunový poplatek je ažaž. Zvednout ho na stovku by nás nejspíš všechny zruinovalo. A přitom bychom si měli být vědomi toho, že každá naše investice se dříve nebo později vrátí, a o to bolestivěji se vrátí ta nulová.

Máme tu rok 2201. Já nepatřím k nejmladším, zakrátko oslavím 227. narozeniny. Jak jsem se dožila tak krásného věku? To je dlouhý příběh. Porodila jsem sice tři děti, čímž jsem zdravotní systém nesmírně zatížila a z dnešního pohledu už bych neměla dlouhá léta mít nárok na žádnou péči. Jenže já patřím ještě do šťastné generace. Většinu života jsem prožila ještě v době, kdy měl každý nárok na špičkovou zdravotní péči. Později se to sice zlomilo, ale já díky vysokému postavení svého manžela vždycky měla nárok na doktora. 

A jak tedy vypadá zdravotní systém dnes? V nemocnici vás sice bezplatně ošetří, ale k doktorovi se nedostanete. Pokud si váš stav žádá více než rutinní zákrok, který je schopen zvládnout robot, musíte sáhnout velmi hluboko do kapsy. A je taky důvod proč. Musíte zajít do kryobanky, kde vás znovu vyšetří a podle potřeby vám rozmrazí chirurga, plicaře, prostě odborníka, kterého si vaše diagnóza žádá. Jsou to vlastně všechno už letití staříci. Nebýt kryotechnologie, byli by už pěkných pár desetiletí po smrti. Je to poslední generace lékařů, kteří ještě stihli vystudovat před koncem 20. století. Pak totiž vinou nízkých platů, špatné perspektivy a všudypřítomné korupce prestiž lékařského povolání oprýskala. 

Poslední nadšence, kteří by ještě byli ochotní studovat medicínu a po léta se lopotit s obtížnými atestacemi, odradily vleklé soudní spory o zanedbání péče. Lékař v nich většinou prohrál, i když ruku na srdce, zvládali nemožné. Když se jeden zoufalý doktor staral o 200 pacientů, není divu, že mu jich půlka pomřela, než se k nim vůbec dostal. 

A tak začalo lidstvo spoléhat na stroje. Jenže ani přesnost strojů není nekonečná. Navíc ani za sto let se ještě žádnému programátorovi nepodařilo naučit je improvizovat. Tak přišla řada na jiného vynálezce, který přišel na to, jak zachovat poslední schopné lékaře. Vymyslel princip kryokomory. Tam se lidské tělo rychle zmrazí a v případě potřeby zase rychle rozmrazí. Vliv na lidský mozek je minimální. Díky tomu si ta malá vyvolená skupinka, do které, zaplať pánbůh, moje rodina patří, chodí pro doktory do mrazáku. Vytáhne je jako před pár lety vepřovou kýtu, použije je a na rozdíl od té kýty zase do mrazáku vrátí. 

Podobně jako ta kýta skončil i můj otec – kdysi špičkový neurolog – který uměl spravit poškozenou páteř, mozek i rozhýbat ochabující nervy v konečcích prstů. Já i moje děti jsme to obrečeli, ale nebylo zbytí: špičkové lékaře bylo třeba zachovat.

Majetným vrstvám tenhle přístup ke kvalitní léčbě vyhovoval. Těch, co spadli do robotického standardu, se nikdo dlouhá desetiletí neptal. Až se jednoho dne začaly objevovat problémy. Doktoři se začali opotřebovávat. Zpočátku tomu nikdo nevěnoval pozornost. Nepovedené operace se sváděly na stáří klienta, které skutečně povážlivě rostlo. Jenže komplikace se stále častěji vyskytovaly i u mladších ročníků. Žádný z vědců si to ani po několika letech zkoumání nedokáže vysvětlit. Navíc jich kvapem ubývá, i oni totiž patří do skupinky vyvolených, o které pečovali zmražení lékaři. Nejlepší mozky odcházejí na věčnost, protože špičková péče už nemá ten lesk, jaký mívala. Nikdo tomu nedokáže přijít na kloub, a tak se lidstvo pomalu propadá do hlouposti. Kdo ho zachrání? 

Ze zprávy archeologa 

Po třech světelných letech letu naše výprava objevila planetu, která by mohla být Zemí, tedy místem, odkud k naší planetě po léta přilétaly nejrůznější sondy. Místo setkání s jinou civilizovanou rasou jsme ale narazili na šedivé místo bez inteligentního života. Po mnohaměsíčním úsilí jsme objevili budovu, která mohla být kryobankou. Právě tady podle našich propočtů nejspíš začala zkáza lidstva. Podařilo se nám zprovoznit jeden z počítačů. Jeho paměť byla zcela prázdná. Jediné, co na něm bylo nahráno, byla krátká zpráva. Cituji: „Děkujeme a posíláme lidstvo na věčnost. Mstíme se za to, co jste nám udělali. Zničili jste nám život, nechali jste nás zmrazit a vycucávali den po dni naše mozky. Pořád jste věřili, že díky lékařské přísaze, kterou jsme v mládí složili, se budeme vždycky ochotni obětovat pro záchranu a blaho ostatních. Ale žádná přísaha není neporušitelná! Uvědomil jsem si to, když jsem po šedesáté osmé zachraňoval život mojí dceři, která po mně za těch 180 let, která jsem strávil v mrazáku, ani nevzdychla. A ostatní se přidali. Zničit lidstvo je tak snadné, když to nečeká!“

Děkujeme, odcházíme
Děkujeme, odcházíme
Více fotek
  • Děkujeme, odcházíme autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2208/220722.jpg
  • Operace autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2217/221626.jpg
  • Robot při operaci autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2114/211393.jpg