Svět podle Zdeňka Velíška (187)

Položit si dnes otázky, zda bude nakonec Čína závislejší na Spojených státech nebo Spojené státy na Číně, a jak dalece budeme my, Evropa, závislí na nich, to už dnes není nějaký zbytečně předčasný pohled do daleké budoucnosti. Už jsou to kardinální otázky naší doby. Odpověděla nám na ně schůzka prezidentů obou zemí minulý týden ve Washingtonu?

Obama plus Chu nebo Obama versus Chu?

Schůzka hlav dvou nejmocnějších států planety nám na ty položené otázky odpověď dávat vlastně ani nemusela. Všechno už bylo dávno zodpovězeno ve světovém tisku: v článcích o množství dolarů v čínských bankách, o mohutném čínském exportu do Spojených států a malém objemu amerického exportu do Číny, o americké obraně kurzem dolaru. Záběry z washingtonského setkání Obama – Chu-Ťin-Tchao daly už Američanům jen příležitost, aby si bezprostředněji a příkřeji uvědomili, že jejich vlasti přibyl rovnocenný partner. Partner pro dialog o vzájemných vztazích a o budoucnosti mezinárodního společenství, ale protivník, co se týká ekonomické síly. Takže Obama a Chu-Ťin Tchao spolu jednali jako rovný s rovným. A hlas Číny přitom zněl rozhodněji než kdy dříve a byl také mnohem pečlivěji analyzován. Jaké jsou záměry Číny do budoucna, to by rád dnes věděl celý svět, nejenom americká administrativa.

Má se Evropa připravit na novou bipolaritu světa?

Nás na jednání Obamy s čínským prezidentem a na vztazích obou supervelmocí nejvíc ovšem zajímá, co nám říkají o postavení Evropy jako aktéra světového dění. Nejvíc se nabízí odpověď, že nic. Ve svých rozhovorech mohli Obama a Chu Evropu klidně pominout, což také zřejmě udělali. Ale právě to Evropě říká cosi dost podstatného: nechce-li znovu bipolární svět, musí své postavení v globální politice hájit. Není to nemožné! Handicap Evropy není větší, než handicap Spojených států. Evropu Čína nedrží v šachu ničím jiným než svou konkurenceschopností. U Ameriky je to jinak.

Navíc my v Evropě – obzvlášť v té naší půlce – známe eventuelní handicap pana Chu: strach, že stabilita jeho obrovské říše vydrží jen tak dlouho, jak dlouho v ní vydrží potlačování názorové plurality. Evropě by se mohlo v globální aréně vyplatit mít tohle na paměti a podávat důkazy o tom, že právě názorová pluralita posunuje každou zemi kupředu a představuje její sílu. A netýká se to jenom zemí a států, ale také kontinentů a jejich nadnárodních struktur, tedy především Evropy, když už má to štěstí, že na jejím území pár prozíravých politiků už dřív než před půl stoletím nadnárodní strukturu založilo, a to na solidních demokratických základech, od kterých se jejich „dítě“ Evropská unie zatím ještě skoro vůbec neodchýlila. I v tom je možné mluvit o štěstí. Ale také o úspěchu.

V tom podávání důkazů o svém nejcennějším dědictví, o demokratických základech, o pěstování názorové plurality a o prosazování mírových řešení sporů na svém vlastním území i všude jinde nemá Evropská unie dnes na vybranou. Nemůže právě tuto hodnotu své existence zanedbávat. Právě tak jako si nemůže dovolit dívat se nečinně na to, jak se zvolna utváří nová světová bipolarita na ose Washington – Peking. Při prvním vážném zajiskření mezi těmito dvěma obry by možná hodnoty jako názorová pluralita bledly před hodnotou pouhého přežití případného světového konfliktu.

Barack Obama a Chu Ťin-tchao
Barack Obama a Chu Ťin-tchao
Více fotek
  • Barack Obama a Chu Ťin-tchao autor: Charles Dharapak, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2259/225847.jpg
  • Chu Ťin-tchao a Barack Obama autor: J. Scott Applewhite, zdroj: AP Photo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2260/225919.jpg