Voskovcův klobouk pro pravnuka

V minulých dnech jsme se dočetli, že v dosti nevýrazné pražské čtvrti Modřany má být vybudován jakýsi Památník československého exilu. Jeho hlavní součástí má být pomník od českého navrátilce z exilu Pavla Vrány vyrobený z umělého pískovce, na nějž se budou promítat obličeje významných Čechů a Slováků, kteří údajně museli odejít do exilu. Nad tím bude prý zářit modrý klobouk, který má symbolizovat známý výrok Jiřího Voskovce, podle něhož je člověk doma tam, kde si pověsí svůj klobouk.

Redaktor Lidových novin Jiří Peňás napsal k této věci 18. ledna zasvěcený komentář, v němž se snaží dobrat smyslu celé té akce a hlavně také najít rozdíly mezi slovy exil a emigrace. Stojí za to ho citovat: „Exil je přízrakem nesvobody. Zatímco emigrace je normální, exil je náznakem toho, že doma je něco špatně, že v zemi vládnou poměry, které mnoha lidem znemožňují v ní zůstat. Do exilu se většinou odcházelo nedobrovolně a řada lidí, kteří se v něm ocitli, by jistě spíš zůstala ve své vlasti, ke které měli citový vztah. Zatímco emigrant se rychle vlasti odcizil, exulant jí zůstal věrný.“ (Konec citátu)

Na tomto místě však Jiří Peňás poněkud paradoxně uvádí Jiřího Voskovce jako onoho typického exulanta a opak emigranta, byť symbolem onoho památníku má být právě onen klobouk, který Voskovec svým výrokem vyhlásil jako podobenství dlouhodobé emigrace.

Z hlediska pátrání po rozdílu mezi exilem a emigrací je Voskovcův případ poněkud složitější, ale snad právě to může přispět k lepšímu osvětlení daných pojmů. Už svým založením byl Voskovec potenciálně spíše emigrant než exulant. I když se narodil v Čechách, jeho původ sahal z jedné strany do Francie a z druhé do Ruska – to vše na podkladě silného českého vlastenectví, což kromě jiného vedlo k tomu, že si jeho otec přeložil své jméno z původního německého Wachsmann na české Voskovec.

Na rozdíl od svého nejlepšího přítele a partnera Jana Wericha Voskovec pak absolvoval studia ve francouzském Dijonu. A i když za pouhých deset let svého působení v Masarykově Československu prokázal úžasné kulturní schopnosti a dosáhl nevídané osobní popularity, přece je právě jemu – na rozdíl třeba od poněkud svedeného Ježka – dělalo nejmenší potíže utéci do ciziny hned, jakmile se ukázalo nebezpečí, které mu hrozilo.

Spolu se svými nejbližšími přáteli tedy za války prožíval exil a svým způsobem se zúčastnil i protinacistického odboje rozhlasovými relacemi, ačkoliv se zdají být dost pravděpodobné zprávy, že účasti na československé vojenské akci se snažil vyhnout.

Po válce nastalo pro něj dilema, v němž sice převažovala touha vrátit se domů, ale zprvu se jako důležitější jevilo vyřízení svatby s novou americkou manželkou. Pak se Voskovec skutečně vrátil a dva roky jeho obnovené účasti na českém kulturním životě určitě nebyly ani pro nás ani pro něj bez významu. Do toho však přišel Únor a nové nebezpečí – tentokrát ovšem ani zdaleka ne tak akutní jako bylo to pomnichovské. Voskovec tedy poněkud nezásadově přijal funkci zástupce komunistického Československa v UNESCO spojenou se zcela bezrizikovým odchodem do Paříže a pak do Ameriky. Předpokládaná trvalost komunistického režimu ho nevedla už k žádné činnosti exilové, nýbrž ke hledání existence čistě emigrantské, i když v tom jistých úspěchů dosáhl, ani zdaleka se to nedalo srovnat s tím, co kdysi znamenal a v mnohém dodnes znamená zde ve své původní vlasti, kde kromě jiného mohl uplatnit i lepší znalost řeči než byla ta, jíž používal v emigraci.

V jeho korespondenci s Janem Werichem je sice znát, jak ho celý ten problém stále znepokojuje a jak se aspoň stále laská právě se svou mateřštinou, nicméně pro další desetiletí až do své smrti byl pro svou zemi ztracen a jeho podobenství o klobouku, který teď má být na tom modřanském památníku, nebude tedy symbolem exilu, ale emigrace.

Zde i v návaznosti na moje zamyšlení před čtrnácti dny o budoucnosti mého čerstvého pravnuka, za níž mě někteří posluchači pěkně sepsuli, musím říci, že v té věci nejde tolik o to, zdali odchod toho či onoho člověka ze své vlasti natrvalo do ciziny je pro něj osobně výhodný, ale spíše o filosofický postoj ke své vlasti. Buď je mu opravdu nade vše a pak příslušnému člověku nemůže nic zabránit, aby se po přejití nejhorších vichřic hněvu do ní vrátil, anebo dá přednost těm výhodám, které mu poskytuje cizina a on se stane trvalým emigrantem. Ten sice může tu a tam své zemi nějak pomoci, ale rozhodně ne tak, jako když zde trvale žije. Jeho děti, zejména ty v cizině narozené samozřejmě za nic nemohou, ale Češi z nich už asi nebudou. Proto mě mrzí, že toto platí i pro mého pravnuka.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

Voskovec a Werich
Voskovec a Werich
Více fotek
  • Voskovec a Werich autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/76/7552.jpg
  • Jiří Voskovec autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/417/41605.jpg