V České republice není zaměstnání, které by bylo placeno stejně jako na Západě. Ani popeláři, ani poslanci, ani dramaturgové a tedy ani lékaři nemají takový plat, jako lidé stejných profesí v Německu, Francii či Británii. A přesto z této množiny postižených vyhrožují odchodem právě a jenom lékaři.A to neberou tak málo. Statistika praví, že průměrný plat lékaře je u nás přes 50 000 korun měsíčně. Lékaři si stěžují, že je to plat i s přesčasy. Jiné profese mají také přesčasy a ani s nimi nevydělají víc než 30 000 Kč, přesto nehodlají hromadně odcházet.
Odchod lékařů očima dramaturga
Čím to je, že zrovna lékaři se cítí tak nedocenění, že z této země chtějí tak hlučně odejít. Jiní, např. zdravotní sestry, když chtěly, tak už dávno odešly a obešlo se to bez hluku a schůze vlády a výboru na obranu státu.
Tak vážení, myslím, že jsem na to přišel! Mohou za to televizní seriály! Televizní seriály z lékařského prostředí. Začalo to před mnoha léty Dietlovou Nemocnicí na kraji města (zrovna se už po sté reprízuje!) a končí to Ordinací v růžové zahradě. Mezi tím jsou taková díla jako Chicago Hope či Doktor Haus. Jak by naši lékaři po takovém mediálním cirkusu nezpychli a necítili se nedocenění a nechtěli jít za lepším?! To by museli být svatí, a to nejsou.
Domnívám se, že jsou to právě seriály z lékařského prostředí, které daly českému lékařskému stavu nesprávnou představu o své hodnotě. Na vině jsou tedy opět média! Odkud jinud by se v těch našich upracovaných doktorech, krájejících naše těla, vzalo tak vysoké mínění o sobě samých?
Pravda ovšem je, že povolání lékaře není o nic vznešenější než povolání řezníka, automechanika, zedníka či bankovního úředníka. Něco se člověk naučí a pak to prostě dle svých schopností dělá.
Lékařům by bylo třeba říci, že jsou jen obyčejní živnostníci, kteří nám nabízí své služby, jako každý jiný řemeslník. Vidí kašlajícího pacienta, zalistují v seznamu léků a předepíší mu kapky na kašel, které jim dodal jejich farmaceutický „dýler“. Nic víc. Rutina. Vlastně se to může naučit každý.
Stále platí ono staré Voltairovo poznání, že lékař je člověk, který předepisuje léky, o kterých toho moc neví, na nemoci, o kterých ví jen velmi málo, lidem, o kterých neví vůbec nic.
Lékař je řemeslník a neumí žádné zázraky. A my, pacienti, si tyto řemeslníky sjednáváme a platíme tak, jak můžeme.
Nesmíme před ním padat na zadek a uplácet je jitrničkou nebo penězi. Potom je to i naše vina, že sebevědomí našich lékařů vyrostlo až tam, kam vyrostlo, a oni teď, chudáci, nevědí, co by za svou práci chtěli.
Lékaři odcházejí tam, kam je srdce táhne – za penězi. Je to vlastně dobrá zpráva. Měla by nám jednou pro vždy otevřít oči, abychom viděli, co jsou lékaři zač. Žádní andělé s nezištnou touhou sloužit našemu zdraví, ale obyčejní řemeslníci. Nezajímá je naše zdraví, ale naše peníze. A když jim je nechceme nebo nemůžeme dát, jdou prostě jinam.
Tak šťastnou cestu, páni doktoři. Zdraví vás pacienti, na které jste, pro samé starosti o své příjmy, zapomněli. A vzkazují vám, že když máte starost jen o ty své peníze a ne o nás, o pacienty, tak vás ani nepotřebujeme a můžete jít, není vás škoda. Mějte se hezky a jděte své peněženky naplňovat tam, kde vám dají víc.
A vy, televizní a filmoví autoři, kteří jste to všechno způsobili, dejte s těmi doktory už pokoj. Věnujte svou pozornost zase chvíli nějakému jinému povolaní. Co třeba kominíci, tkadleny, prodavačky, průvodčí, školníci, kuchařky?
K tomu vás vyzývá dramaturg hrané tvorby – Bedřich Ludvík.