Biutiful – kýčovitá humanita

Mohl se film, který se jmenuje roztomile dětsky Biutiful, vyhnout označení kýč? Už ve chvíli, kdy mexický režisér Alejandro Gonzáles Inarritu vepsal do titulu slovo „krásný“ a učinil z něj téma snímku, bylo rozhodnuto. Biutiful je kýč, ale jen ve velmi zvláštním smyslu.

Tak jako Spielbergova Umělá inteligence nebo Almodóvarova přeestetizovaná melodramata s rodinnou tematikou se ani Inarritův Biutiful nebojí modelovat vášnivé emoce. Jsou sice tentokrát poněkud tiché, možná právě proto však vyvolávají o to větší odpor. Inarritu si potrpí na dětskou, naivní čistotu emocí, zejména pak u dospělých postav.

První dojem může klamat

Způsob, jakým se tento režisér dostává divákům pod emocionální hroší kůži, vypěstovanou všudypřítomnou přemírou všeho, je občas opravdu odpudivý. V Biutiful se to objevuje v pasážích, kde do obrazů ve vypjatých osobních scénách vsazuje zesílené zvukové pozadí tlukotu srdcí zobrazovaných postav. Kýč, řekne si divák v prvotním filmovém reflexu (tolik jsme už toho viděli, kýč přece poznáme…), a přesto se to po skončení filmu říká obtížněji a nejasněji.

Proč, to začíná být zřejmé až v okamžiku, kdy se v doznívání obrazů po projekci celá otázka náhle obrací a začínáme se ptát: Není odkaz na kýč, který každého napadne, když se pere s Inarrituovým „citovým vydíráním“, pouze vyjádřením naší neschopnosti setkat se s obyčejným citem, zejména je-li nějak estetizovaný? Má slovo kýč ještě jiný význam než ten, že naprosto spolehlivě dosvědčuje naši neschopnost pracovat, přemýšlet, žít se silnými city, nechat se jimi omýt, spláchnout a donutit k nějakému pohybu myšlení?

Kategorie kýče patří k nejpoužívanějším floskulím umělecké kritiky, ani o filmových obrazech neříká nic; nic víc než prázdné „to, že nejsou takové, jaké by být měly, aby byly hodnotným uměním“. Obvykle označuje přehnaně emocionálně dílo, které takzvaně „hraje na city“ a přivádí diváky i tvůrce ke střídavému sebedojímání. Kýč má i politický význam, neboť dojímání se vlastním lidstvím a kultivovaností patří tradičně k oblíbeným disciplínám střední vrstvy, pilíře demokracie i různých fašizoidních režimů. To vše ale dnes už zmizelo a skoro celé sémantické pole pojmu kýč naplnil prostý odpor k jakékoliv expresivní či jinak modulované citovosti, jehož obětí se stal i film Biutiful.

Kýč jako test postoje ke světu

V Inarrituově filmovém světě, který odráží jeho podvědomí a fantazii více než konstruktivní rozum (příběh je prázdný, málo dramatický, ano, špatný scénář, protože tak prázdné a nedramatické scénáře skutečně žijeme, když svůj život nevyzdvihujeme právě vyprávěním), to však nehraje žádnou roli, relevance námitky – nula. V iberoamerické kultuře, kam Inarritu vzdor hollywoodské kúře pořád patří, není ke kýčovitě vyhlížející citovosti nikdy daleko. Je to patos, který patří k životu stejně jako estetizovaná komediálně přioděná vážnost Shakespearova. Melodram, a tím je i Biutiful, se nemůže stát kýčem, protože ten tu nemá co říct.

Kýč není objektivní estetickou kategorií, s jejíž pomocí měříme skutečnost uměleckých a jiných hodnot, nýbrž jakýmsi testerem pozorovatelova postoje ke světu. Říká-li někdo: „Toto je kýč“, pak říká především: „Tohoto (jednoduše odkrývaných citů) se hrozím, k tomu nedokážu najít adekvátnější než odmítavý vztah.“

„Kýčovitý“ vztah k filmu Biutiful přidává k této zkušenosti ještě jednu vrstvu. Zachraňuje-li někdo, jako se o to evidentně pokouší Inarritu, humanitu filmovým podržováním citů, pak se kýči nikdy úplně nevyhne. Humanita je kýčovitá – biutiful… 

(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)

Biutiful / plakát
Biutiful / plakát
Více fotek
  • Biutiful / plakát zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2293/229276.jpg
  • Biutiful / Javier Bardem zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2293/229283.jpg
  • Biutiful zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2294/229357.jpg