Svět podle Zdeňka Velíška (189)

Reportér: „Ve Spojených národech se projednává rezoluce o vyhlášení bezletové zóny, co udělá Kaddáfího režim, bude-li odhlasována?“
Sajf al-Islam: „Vojenské operace už skončily. Do osmačtyřiceti hodin skončí všechno. Naše jednotky jsou už skoro v Benghází.  Ať se tam (v RB) odhlasuje cokoli, bude už pozdě.“

Ve čtvrtek odpoledne vypadal tento útržek z televizního rozhovoru Sajfa al-Islama, Kaddáfího syna, jako hořká pilulka pro všechny, kdo nechali až úplně na poslední chvíli rozhodování o tom, jak pomoci libyjským vzbouřencům. Zdálo se, že je už opravdu rozhodnuto. Po celý včerejší večer o tom přesvědčovaly zprávy z Libye, kde přesile Kaddáfího tanků vzdorovali povstalci už na posledních výspách před Benghází. Před půlnocí Rada bezpečnosti umožnila mezinárodnímu společenství, aby Kaddáfímu překazil krvavou pomstu. Teď záleží už jen na tom, zda jsou iniciátoři rezoluce schválené v RB připraveni jednat ihned.

První verzi tohoto komentáře jsem napsal ve čtvrtek odpoledne, kdy v RB ještě ani nezačalo rozhodující jednání o Libyi. Bezprostřední impuls k němu mi dal apel Mustafy Gherianiho, mluvčího povstalců, adresovaný RB: „Nač ještě čekáte? Kaddáfí vede válku proti vlastnímu lidu! Lidé tu jsou zcela bezmocně vydáni na pospas palbě ze zbraní diktátorových ozbrojenců. Je to jako střelba na asfaltové holuby!“ (Die Presse 17. 3.) Ta obžaloba Evropy, USA, ostatních arabských zemí a hlavně všech členů RB mě vedla k tomu, abych komentář věnoval právě příčinám průtahů v rozhodování o pomoci Libyjcům. V noci jsem ho mírně upravil s ohledem na výsledek hlasování v RB.

Desinterpretace

Reakce mezinárodního společenství a zejména západního světa na vývoj v Libyi zaostávaly po celou dobu lidového povstání proti „vůdci zelené revoluce“ za realitou daného dne či hodiny. Ano, i na hodiny se od poloviny února daly počítat rychlé změny situace, které přibližně do konce února probíhaly v režii vzbouřenců, ale v prvních dvou týdnech března už v režii režimu, který se vzbouřencům nepodařilo svrhnout tak bleskově, jak se to podařilo v sousedních zemích, v Tunisku a v Egyptě. Ale tam, kde se debatovalo o tom, jak pomoci dovést převrat v Libyi ke zdárnému konci – v Bruselu, Paříži, Londýně, Washingtonu atd. – nebyl okamžik zvratu v libyjské situaci snad ani zaregistrován.

V západních metropolích panovala téměř neotřesitelná jistota o tom, že libyjský autokratický režim bude třetí v řadě, který se pod náporem protestu v ulicích zhroutí. Politici západního světa byli ukolébáni zdánlivou nesmyslností projevů samotného Kaddáfího a nepochopitelnými (vlastně nepochopenými) výroky jeho syna Sajfa al-Isláma. Ve smršti zpráv o triumfech arabské revoluce v Maghrebu, připadalo každému jako naprosto scestné hlásat, že „džamahiria má vše pod kontrolou“, že „v zemi je klid“, když celý svět viděl záběry z měst, která byla jedno po druhém osvobozována bez boje, a když se dozvídal o masových dezercích Kaddáfího vojáků a diplomatů. Svět docházel k názoru, že diktátor a jeho rodina žijí v takové izolaci, že snad ani nevědí, co všechno se v jejich zemi děje, nebo že ztratili soudnost. Nebo že se jen pokoušejí mystifikovat obyvatelstvo těch měst, která se ještě nepřidala k povstání. Podle mě se nikdo nezabýval správnou interpretací zdánlivě pomatených signálů, které přicházely z Tripolisu.

Na druhé straně hladké úspěchy vzbouřenců – především na východě země – nevzbuzovaly nedůvěru v jejich schopnost dovést revoltu až do stádia převratu. Vše se zdálo předem jasné a rozhodnuté. Takže si dlouho nikdo nelámal hlavu s povážlivou nerozhodností mezinárodního společenství a zejména západních demokracií v přístupu k libyjským povstalcům, a už vůbec ne s prosazením a organizováním vojenské pomoci, která by urychlila jejich vítězství. Evropa i Ameriky se domnívaly, že si mohou dovolit opatrnost.  Bylo jen pár výjimek (Sarkozy, Cameron…)

Copak nikdo netušil…?

Představy o schopnosti Kaddáfího udržet se v čele země a o síle a kompetentnosti jeho protivníků z Benghází se najednou ukázaly jako tragicky mylné. Mystifikaci vlastně podlehli ti, kdo je přebírali bez jakéhokoli podezření a výhrad. Vinu za špatný odhad situace nebo – což je ještě horší – za mlčení o svých vlastních – určitě odlišných – zkušenostech s Kaddáfím by teď měli cítit politici, kteří ho poznali osobně. Nedá se přece předpokládat, že ho poznali jako retardovaného či pomateného sadistu, když s ním – po smazání zločinu z Lockerbie – dojednávali nejen „návrat Libye do mezinárodního společenství“ ale i partnerské vztahy a dalekosáhlé obchodní transakce. Britská diplomacie měla od r. 2004 s jeho režimem čilé styky. Dočetl jsem se dokonce, že Blair si s ním údajně tyká a nazývají se křestními jmény. Sarkozy před ním rozvinul červený koberec, k čemuž ho protokol nenutil. Evropská unie jednala s Kaddáfím o propuštění „bulharských sestřiček“ na svobodu a Sarkozyho první žena korunovala úspěch těchto jednání návštěvou u libyjského vůdce a svému choti otevřela cestu k dalekosáhlým francouzsko-libyjským dohodám o vojenských i civilních obchodních operacích (2006 a 7). Vzápětí jel do Tripolisu sám Sarkozy. Nejen s Blairem, i s francouzským prezidentem byl Kaddáfí „kamarád“! Kdyby byla navíc pravda, co teď Kaddáfí otec i syn tvrdí – že se podíleli na financování volební kampaně svého „přítele“ Sarkozyho před prezidentskými volbami (2007) – byl by tím Sarkozy jako státník nenapravitelně kompromitován. Ale i kdyby to nebyla pravda, stejně vyvstává otázka, jak mohli všichni ti politici západního světa disponující dobrou, dokonce osobní znalostí libyjského vůdce a spolehlivými informacemi o Libyi, mlčky akceptovat to, že se západním světem šíří přesvědčení, že Kaddáfí „neví, o co jde“, nebo že „je úplně mimo“, že je to prostě šílenec. Jak to, že nikdo z nich nevaroval před nebezpečím, když slova Sajfa al-Isláma o tom, že režim se teprve začne bránit, až to uzná za nutné, vyvolávala jen smích.

Na druhé straně je rovněž třeba položit otázku, jak to, že nikdo včas neupozorňoval na slabé stránky povstání libyjské mládeže. U nevyzbrojených, nevycvičených a nezorganizovaných povstalců se přece nedala předpokládat schopnost vzdorovat vojensky bez pomoci zvenčí případnému útoku na osvobozená města. Nikdo zřejmě nepovažoval za nutné se tím zabývat, když panovalo přesvědčení, že režim a jeho vůdce nemají na to, aby zvrátili situaci, ba ani na to, aby ji pochopili.

Ptáme-li se teď, jak to, že se demokratický svět nakonec téměř bezradně díval na neblahý zvrat situace v Libyi a že teprve v hodině dvanácté přijala Rada bezpečnosti rezoluci o vojenském zásahu do krveprolití, musíme si odpovědět, že příčiny byly ve fatálním podcenění jedné strany a v povrchním přeceňování druhé. Chyběla seriózní analýza.

Sajf Islám Kaddáfí
Sajf Islám Kaddáfí
Více fotek
  • Sajf Islám Kaddáfí zdroj: wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1095/109493.jpg
  • Rada bezpečnosti hlasuje o rezoluci nad Libyí autor: Jason DeCrow, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2403/240226.jpg
  • Libyjští povstalci autor: Tara Todras-Whitehill, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2383/238284.jpg
  • Muammar Kaddáfí autor: Filippo Monteforte, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1241/124035.jpg
  • Silvio Berlusconi a Muammar Kaddáfí autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1084/108331.jpg