Stále dokola o jedné utopii

Je téměř k neuvěření ta zcela neústupná umanutost senátora Jaromíra Štětiny a několika jeho kolegů z horní komory našeho parlamentu, s jakou usilují o soudní zákaz KSČM. Tomu tlaku nemůže odolat ani současná Nečasova vláda, i když její Topolánkovy a Fišerovy předchůdkyně podobné podněty vždy stáhly z programu.

Přesto teď zase Johnovo ministerstvo vnitra shání znova nějaké důkazy, zda je KSČM zralá na rozpuštění či alespoň na pozastavení činnosti. Rozumnější navrhovatelé vidí, že ta druhá možnost – tedy pouhé pozastavení – by mohlo mít větší naději na úspěch.

O výslovném zákazu by totiž musel rozhodnout Nejvyšší správní soud. Který přímo říká, že k tomu by musel mít důkazy o činnosti této strany v rozporu se zákonem, Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Tomu jaksi odporuje, že jde o stranu řádně registrovanou, početnou a činnou již léta v parlamentu.

Pokud se jako nejaktuálnější důvod k represím vůči KSČM uvádějí nedávné parlamentní projevy poslanců Grebeníčka a Semelové, těžko vyvrátit argument, že poslanec může ve sněmovně říkat, co chce, aniž by tím ohrožoval sebe či stranu, která ho kandidovala.

Hlavním podněcovatelem silné vůle senátních nepřátel KSČM je však názorová a do jisté míry také ideová návaznost této strany na činnost její předchůdkyně KSČ, která podle obecně uznávaného názoru způsobila této zemi nešťastných 40 let, včetně újmy na životech a svobodách jejích občanů. Ano, uznává se to obecně, ale nikoliv všeobecně, podobně jako v letech 1921 – 1989 nebylo u nás nikdy všeobecně odsouzeno slovo komunismus.

Vždyť pod tímto názvem existovala KSČ od svého založení a vždy získávala kolem deseti procent voličských hlasů. Z této poměrně mocné pozice v roce 1935 rozhodujícím způsobem pomohla Masarykovu favoritu Edvardu Benešovi do prezidentského úřadu. Právě tato událost, za niž KSČ samozřejmě nebyla nikdy kritizována, vedla k velmi neblahým následkům Benešova legálního a v určitých obdobích jen právě fiktivního ovládání československé politiky.

Naprosto rozhodnou konstantou této politiky bylo bezvýhradné přihlášení k Sovětskému svazu a spojení západní a východní československé emigrace v téměř komunistickém Košickém vládním programu začátkem roku 1945. Obrovské vítězství KSČ ve volbách roku 1946 tuto politiku jen upevnilo a Únor 1948 pak krátkozrakým nekomunistickým politikům ukázal, jak upřímně to KSČ s demokracií myslelo.

Tato strana pak nebyla žádnou válkou poražena, nýbrž podobně jako její sesterské strany v Evropě ustoupila politické nutnosti, do níž se dostal Sovětský svaz. Podle názoru mnoha ústavních právníků mohl tehdy KSČ zrušit jen parlament složený převážně z jejích členů. Nebo to prý také mohl učinit prezident Václav Havel, který ovšem byl čerstvě tímto komunistickým parlamentem zvolený. Obojí se jeví jako dost absurdní.

Jak silná je dnešní právní vazba mezi minulou KSČ a současnou KSČM, nedovedu posoudit, ale zcela jistě vím, že prokázat v roce 2011 protiprávnost dnešní KSČM se jeví téměř jako nemožné. Neměli by se tedy dnešní senátoři zabývat konečně už věcmi reálnějšími a aktuálnějšími?

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

KSČM
KSČM
Více fotek
  • KSČM autor: Vojta Rejl, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1055/105432.png
  • KSČM autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1536/153538.jpg
  • KSČM autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1536/153539.jpg