Na „kdyby“ se nehraje

Takže asi takto: kdyby Jan Rezek nezpůsobil v zápase se Španělskem penaltu, uhráli bychom remízu. Dokonce i brankář Petr Čech v jinak velmi soudném rozhovoru naznačuje, že kdyby dosáhl o centimetr dále nebo míč letěl o centimetr blíže, mohl Villův pokutový kop zneškodnit. Ono také kdyby nezavadil balón o Sivokovy trenky, možná by se do naší branky nedostal. Jistě, že kdyby pár okamžiků před tím, tuším že Rosický, nepřišel zbůhdarma o merunu, vůbec by se španělský střelec nedostal do situace, v níž vykoupal Hubníka. A ostatně, kdyby se Hubník neválel, mohl situaci zvládnout lépe. Tohle všechno jsem si, a myslím, že i vy, po pátečním fotbalu vyslechl a vyčetl.

Na to se ale dá namítnout: kdyby Casillas neměl zakrytý výhled a dosáhl o centimetr (míru, prosím, neberte doslovně, ale obrazně) dál nebo míč šel o centimetr blíž, nepadl by Plašilův gól. Kdyby Španělé v nářezu, který spustili v naší šestnáctce v začátku utkání, dvakrát nebo třikrát mířili o kousíček vedle Čecha namísto do míst, kam se náš gólman šikovně umístil, mohli si naši hráči a my s nimi dávat v té slavné Plašilově 29. minutě už dávno černé pivo namísto panáků na oslavu vedení. Již by se totiž nic neřešilo. A zásadně: kdyby náš tým nehrál superdefenzívu, v níž fotbalisté v českých dresech o úniky a tedy znervózňování španělské obrany buď nejevili zájem nebo na ně prostě a jednoduše neměli (či obojí), kdyby po ztrátě míče (zpravidla po dvou, třech přihrávkách) namísto napadání hned neupalovali dozadu k betonářské míchačce, nemusel se Rezek ocitnout v situaci pravého obránce, zachraňujícího u brankové čáry. Tuto roli, jak je snad známo každému, kdo kdy zavadil o fotbal, většinou ofenzivní hráči špatně zvládají a takových faulů se v ní dopouštějí. To je jako kdybychom chtěli od Řepky, aby potáhl dravě míč přes půlící čáru a zbavil se během tohoto extempore dvou bránících hráčů, načež zakončil umístěnou střelou. Také by se chtělo říci, že kdyby naši reprezentanti uměli lépe zpracovávat míč, mohli si s ním občas i zahrát a v důsledku toho nemuseli být pod takovým tlakem, ale to by člověk chtěl moc.

Zkrátka a dobře, kdyby bylo štěstí hodně unavené (ale to by muselo být opravdu na smrt), mohlo v tom zápase sednout i na nás. Ale Tyché, Fortuna, Lakšmí a všechny další klikařské bohyně asi utahané nebyly nebo pohrdly takovým odpočinkem. I tak jsme měli štístka habaděj. A fotbal se nehraje na „kdyby“, nýbrž na góly. Prohráli jsme zcela zaslouženě i po právu a všechno ostatní jsou pouhé žvásty. Navíc naše porážka byla spravedlivá i kvůli pověsti fotbalu.

Jediné přijatelné „kdyby“ je v kopané zářez rozhodčího. Když začne soudce vstupovat do hry a ovlivňuje její výsledek, je konec pravidlu, že se to hraje na góly a ne na „kdyby“. Pak má nespravedlivě poražený hnusným podrazem vyšší moci právo nesouhlasit. Protože lepší by zkrátka měli vyhrávat. A lepší o hodně pak vítězit s velkou slávou. Jistě, neděje se tak. Začasté vstupují do hry divní sudí. Potom vítězí hajzlíci. Třeba proto, že se mohou opřít o jiné spřátelené hajzlíky. Nebo že nosí tu správnou stranickou knížku. Tahle tradice se prosmýkla z dob komunistů, kdy byla základním i úhelným kamenem lidských životů, jako had až do současnosti. A nestačí pouze mít partajní legitimaci, ale patřit k těm, kteří s těmi průkazkami umějí správně zacházet. I v životě nestranickém často nad lepším vítězí podlézač nebo surovec.

Pak jsou ovšem opačné situace – mnozí o svém životě hovoří jako o výše uvedeném fotbale. „Kdyby“ v něm nebyli mafiánští straníci, zrádní kolegové, „kdyby“ ti druzí nepodlézali nebo nepoužívali brutálních či bezskrupulózních metod, kam až já bych to mohl dotáhnout! Vítr foukal proti mně. Soudce mě podtrhl. Známe mnoho plaček nad svými osudy, kteří všechno v nich špatné svedou na „kdyby“. A při tom, zapátráme-li v jejich minulosti a povaze, jeví se nám všechno docela bez „kdyby“: jsou k ničemu. Nebo k něčemu jinému než by si přáli.

Existují ovšem objektivní „kdyby“. Kupříkladu: kdyby minulý režim nefungoval tak, jak fungoval, mohlo to mnohem víc slušných lidí dotáhnout někam dál a výš a po devětaosmdesátém roce tu nemusel vzniknout tak výnosný claim pro zlatokopy, kteří lépe vyzbrojeni i se zásobou patřičné výstroje a kapitálu přišli často přímo právě z toho minulého režimu. Včetně soudců, kteří to pískají. To je „kdyby“ velmi patřičné. Pozoruhodné ale je, že se jím většina z těch slušných ošizených neohání. S tímto „kdyby“ nehauzírují. Přišlo by jim trapné i po právu upozorňovat na rozhodcovské svinstvo. Stejně na to nikdo neslyší.

To jsou případy oprávněného, nespravedlivého a velmi smutného „kdyby“. Většinou ovšem platí v životě to samé co ve fotbale: na „kdyby“ se to nehraje. Na góly, přátelé, na góly.

Čeští fotbalisté se radují z Plašilova gólu
Čeští fotbalisté se radují z Plašilova gólu
Více fotek
  • Čeští fotbalisté se radují z Plašilova gólu autor: Radek Petrášek, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2422/242169.jpg
  • Španělsko - Česko autor: Radek Petrášek, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2422/242168.jpg
  • Kmotři ODS autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1271/127062.jpg