Cena za hýčkání turecké armády

Automatické a doslovné přebírání pověry, že v Turecku je armáda zárukou sekularity, je podle mne čirým alibismem, naivitou a neznalostí detailů místního vývoje. Ano, samozřejmě, ona se do této pozice staví a uvedené tvrzení vychází právě z ní – takže neustálým opakováním se pro mnohé stává pravdou. Pro západní cizinu je to také velmi pohodlné tvrzení – turecká vnitřní politika je složitá, tak proč si to komplikovat. Mnozí se rozhodli, že je islám zlo a jen zlo, Turecko je země muslimská, je blízko, historicky je pro nás pojem Turek souhrnným pojmem pro nejkrutějšího a nejbezohlednějšího nepřítele (i když už žijeme v době plné informací, a tudíž možnosti lepšího poznání a pochopení – ale vlastně i větší manipulace, jak to v důsledku dopadá). Tak proč si nezjednodušit věci černo-bílou kombinací a vyhnout se odstínům – i móda oblečení se k ní neustále vrací.

Armáda, kterákoliv a jakákoliv, je ze své podstaty organizací nedemokratickou – kdyby jí byla, nemohla by plnit svou funkci a v rozhodujících bojích by mohla dopadnout všelijak. A rovnice turecká armáda = sekularita = demokracie neplatí, ať ji rozsekáte jakkoli.

K představě o armádě jako garantu moderního vývoje Turecka vedlo hodně faktorů. Těch, o kterých vím, je několik. Jeden už jsem zmínila – sama to o sobě hlasitě tvrdí. Začalo to jistě tím, že nejradikálnější zdejší reformátor uplynulých sta let, Mustafa Kemal Atatürk, byl voják a armáda pod jeho velením pomohla teritoriálně definovat nový stát a nastolit změny. V době studené války, kdy se Turecko v 50. letech stalo členem NATO, bylo hraničním státem aliance se zeměmi Varšavské smlouvy, přesněji s Bulharskem. NATO je pakt vojenský, podporuje logicky armády svých členů, v našem případě i tu tureckou – ta je v alianci svou početností na druhém místě po americké. Je jistě dobré mít takového spojence.

Cena za hýčkání zdejší armády je ale dost vysoká. Od vyhlášení republiky v roce 1923 (které se slaví jako Den nezávislosti 23. dubna) zažilo Turecko naplno tři (ano,tři) vojenské puče, kdy represe proti intelektuálům, jinověrcům aj., pálení knih, hromadná zatýkání, zmizení tisíců osob nebyly výjimkou. A všechny převraty se odehrály za posledních 51 let. Právě v jejich důsledku měla armáda ústavou zaručená rozsáhlá práva a „povinnosti“, dokonce nedotknutelnost pučistů. (V loňském referendu rozhodli Turci o změnách té poslední, nedotknutelnost ruší a mimo jiné omezí právě vliv armády na civilní záležitosti.) Známý je i tzv. e-puč v r. 2007, kdy armáda v podstatě vyprovokovala ústavní krizi, která vyústila v předčasné volby.

Mluvím-li o ceně, uveďme i tu materiální. Příjmy armády od státu nejsou nijak kontrolovány nebo omezovány vládou nebo parlamentem – co chce, to dostane. Ideální situace! Má také nezanedbatelné mimorozpočtové příjmy. Jeden za všechny - od 60. let (po puči) je jedním ze dvou spoluvlastníků (s Renaultem) civilní automobilky Oyak Renault v Burse důchodový fond tureckých ozbrojených sil OYAK, drží podíl ve výší 49%. Za rok 2009 vykázala továrna zisk z prodeje vyrobených vozů ve výši 5,4 miliardy tureckých lir (dnešní kurz 1 EUR = 2,16 TRY )!

Pobudete-li v Turecku déle než jen o dovolené, pochopíte, co mám na mysli. Armáda je naprosto všude. Její základny, útvary, bydliště jejích příslušníků a zaměstnanců (někdy jen panelák, jindy skoro celá oplocená čtvrť), domy těch ve výslužbě, další ubytovací zařízení, rekreační a sportovní střediska apod. jsou na každém kroku. Poznáte je podle hlídkujících vojáčků v základní službě (v plné zbroji!), kukaní, často i podle obranných hromad pytlů proti případné střelbě. Nesmíte je fotografovat – přísný zákaz platí v celé zemi. Nevyblejsknete si na památku ani dosloužilá letadla, tanky a obrněné vozy, které bývají sice za vojenským plotem, ale tak, aby na ně bylo hezky vidět a děti z projíždějících aut měly radost. Zvláštní obchody se zbožím zaručené kvality a hlavně za dotované armádní ceny neuvidíte – ani se do nich nedostanete. I sami vyvolení jsou vpuštěni až po důkladné bezpečnostní kontrole dokumentů, oblečení, aktovek či kabelek. Ale ty obchody existují…

Ještě krátce k těm vojáčkům, co zabíjejí svůj čas hlídáním paneláků – mají vlastně štěstí. Sice přijdou o nějaký ten rok života, kdy se třeba mohli naučit cizí řeč, ale zůstanou na živu a nebudou pak mít noční můry z ozbrojených střetů jako ti, co jsou vysláni například do kurdských oblastí.

Turecká armáda hájí sunnitský islám – oficiální většinové náboženství Turecka. Je ve své podstatě velmi patriotická, což je pro ozbrojené síly země správné – Turecko nade vše. S tím souvisí i to, že tureckost je už od dob Atatürkových i jednoho náboženství, pro pravé Turky. Proto nemá armáda zábrany při regulaci jakýchkoliv záležitostí v otázkách nesunnitského islámu a nemuslimských náboženství/církví v zemi.

Malý detail, o kterém se tolik nemluví a nepíše – od vzniku republiky prošla výuka náboženství ve školách různými obdobími – od zákazu přes omezení rozsahu a dobrovolné účasti žáků až po dnešní stabilní začlenění do programu od 4. třídy do konce střední školy. Pozor – stalo se tak po vojenském puči 1980, tedy za plné vlády armády a s jejím požehnáním. Myslím si, že je důležité dobře pochopit a znát své dějiny i kulturu a to je bez poznatků o náboženství v naší době nemožné. Jen bych asi nečekala, že ji posvětí armáda údajně zaručující sekularitu státu a potažmo státního školství!

Loni schválené změny ústavy konečně omezují armádní vliv na justici a ruší pravomoci vojenských soudů v civilních případech v době míru, kompetence velmi zneužitelné a aktivně zneužívané. Samozřejmě se to armádě vůbec nelíbí. Je zvyklá neustále do všeho mluvit, ke všemu se vyjadřovat, ať už je to záležitost vojenská či civilní.

Loni jsem tu psala o vlivu chorvatské katolické církve na politiku. V Turecku bych řekla, že politikové používají místní většinové náboženství islám jako nástroj, protože většina na argumenty spojené s tradicí slyší. Buď se přou o nošení šátků ve veřejném životě (téma jistě důležité, ale většinou se s ním tasí vždy ten, kdo má máslo na hlavě, aby odlákal pozornost, aniž by reálně mohl nebo dokonce chtěl v tu chvíli cokoliv změnit), nebo opozice obviňuje vládu z islamismu právě ve chvíli, kdy ta přijde s prozápadními reformami, a odmítá s ní o nich jednat, protože by ztratila tvář, kdyby v něčem souhlasila s protivníkem. Islamizace politického či společenského života tu totiž nijak výrazně vidět není. My cizinci si ji nesmíme plést s pro nás nápadnou a všudypřítomnou příslušností většiny k islámu nebo se stále se zvyšující společenskou aktivitou zahalených žen (tudíž jsou víc na očích). Myslím, že mnohem více než islám, ke kterému se hlásí 98% populace, tu vnitřní politiku ovlivňuje armáda.

A to je jistě důvod k obavám, protože přílišná závislost na ozbrojených složkách vůbec nemusí znamenat větší bezpečí.

Vojenský puč v Turecku v roce 1980
Vojenský puč v Turecku v roce 1980
Více fotek
  • Vojenský puč v Turecku v roce 1980 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1942/194191.jpg
  • Turečtí vojáci autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/314/31327.jpg
  • Vojenský puč v Turecku v roce 1980 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1942/194190.jpg
  • Korán zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1941/194025.jpg