Kůrovec – nejlepší kamarád ekologů

Jakmile je řádění lýkožrouta smrkového v šumavských smrčinách ohroženo, okamžitě zatroubí ekologisté k útoku. Právě teď se šikují aktivisté Hnutí Duha, Zeleného kruhu apod., připravení blokovat dřevaře, pokud by jen sáhli na jejich posvátného brouka zažraného ve smrkové kůře. „Vypadá to jako vyhlášení války. Svědčí to hlavně o tom, že kolem Šumavy propukla hysterie,“ řekl ministr životního prostředí Tomáš Chalupa, když četl zápis z porady aktivistů, který unikl přes internet.

V rámci protestních akcí ekologisté např. vyhlásili pohotovost k týdennímu bubnování před ředitelstvím Národního parku Šumava. Lýkožrouta a jeho nerušené šíření samozřejmě budou bránit zuby nehty, rádi by však odstranili i největší nepřátele kůrovcové pohromy – ředitele parku Jana Stráského, lesníky, starosty šumavských obcí a turisty, kteří na Šumavě chtějí mít les.

Přátele šumavských hvozdů a nepřátele kůrovce totiž ochranáři označují za nepřátele národního parku. A jde tedy o to, jak si kdo představuje národní park, potažmo park vůbec. Každý, kdo viděl nějaký park, patrně zjistil, že park není nedotčená příroda, ale že vznikl zásahem lidským, založením – obvykle s estetickým záměrem. Logicky tedy nemůže být za park vydávána ježatina uschlých stromů, pelichající džungle nebo vědecká laboratoř. Pokud bylo v minulosti třeba zachovat na Šumavě přírodu v nedotčeném stavu, sloužily k tomu přírodní rezervace, jako např. Boubínský prales, založený v 19. století na popud schwarzenberského lesmistra Josefa Johna, nebo v novější době biosférická rezervace Šumava pod patronací UNESCO, příp. zařazení šumavských rašelinišť do Červené knihy ekosystémů či do seznamu tzv. Ramsarské konvence o ochraně mokřadů mezinárodního významu. Když Petr Pithart v r. 1991 podepisoval jako tehdejší předseda vlády usnesení, jímž vznikl Národní park Šumava, doufal, že se zde podaří uchovat a zlepšit přírodní prostředí, zachovat vzhled krajiny a zajistit nové pracovní příležitosti. Dnes říká: „Šumava vypadá jako po mimořádně nezdařilé operaci, od které utekl chirurg“. Během dvaceti let od vzniku parku došlo k odlesnění více než pěti tisíc hektarů souvislé plochy, z toho 3 600 ha modravských slatí, které byly až do vyhlášení tzv. bezzásahového režimu nejrozsáhlejším málo narušeným vrchovištním biotopem ve střední Evropě.

Přesto se najdou lidé, kteří tisíce hektarů trosek lesa tvrdošíjně označují za národní park. Sotva to lze vysvětlovat jejich „odbornou erudicí“. Zdá se, že řada těch, kteří se mají za vědce, trpí chronickým zmatením pojmů. Podle programového ředitele Hnutí Duha Vojtěcha Koteckého má park sloužit jako „zážitek pro turisty – ostrov divoké přírody v člověkem využívané krajině“. Lidem se prý zkáza líbí. Na transparentech Hnutí Duha čteme „Zelená nikoli modrá Šumava“ nebo „Neničte národní park“. Autoři textů nás zjevně balamutí; Šumava pod dvacetiletou patronací Hnutí Duha není ani zelená, natož modrá (narážka na Chalupovu ODS?), nýbrž prachobyčejně šedivá, případně šedohnědá. A neměla (o 20 let zpozdilá) výzva k neničení národního parku mířit do vlastních řad? Národní park Šumava – jako součást území CHKO Šumava – opravdu byl při svém založení zelený a slušně zachovalý, protože v něm po staletí hospodařili lesníci.

Ekologisté využili příležitosti, aby dílo lesníků – největší souvislý komplex lesů ve střední Evropě – takřka dokonale zlikvidovali. Na smrky zanevřeli a chloubu šumavského lesního hospodářství zavrhli coby „nežádoucí monokulturu“. Jako „navrch zeleným a uvnitř rudým“ (jak je charakterizovala lidová moudrost) jim pochopitelně též vadí, že smrk se dobře prodává a výtěžek jde do kapes majitelů lesa. Ovšem bez kůrovce (a orkánu Kyrill) by se jejich vize likvidace smrkové monokultury nikdy nerealizovala. Kůrovec byl jim vždy milým společníkem v plánech na vytvoření vysněné „panenské“ divočiny. Tedy nikoli zachování přirozeného stavu, ale naopak jeho zničení a pak možná – snad – vytvoření nové „divoké“ přírody s převahou náletových a podřadných dřevin a spontánním šířením všech druhů přírodních škůdců.

Předseda Svazu obcí NP Šumava Jiří Hůlka k tomu říká: „Nejvíc škodí Šumavě nekompetentní ochránci přírody, kteří si z ní udělali laboratoř pro nezodpovědné experimenty. Výsledkem je kůrovcová kalamita“. Lesní hospodáři ve smyslu lesního zákona č. 289/1995 Sb. doporučují stromy napadené kůrovcem bezodkladně odstranit, „aby nedocházelo k vývinu, šíření a přemnožení škodlivých organismů“. Podle odborníků, jakým je např. Radomír Mrkva z Lesnické fakulty Mendlovy univerzity v Brně, je to „jediná šance, jak zastavit ničení kdysi krásných šumavských lesů a uchránit je i pro další generace“. Naproti tomu stoupenci degradace smrkových porostů ultimativně žádají ministra Chalupu, aby „nepřipustil kácení a těžbu dřeva v území ponechaném přírodě ve stávajícím rozsahu 30% plochy NP a vytvořil podmínky pro jeho postupné rozšiřování na více než polovinu rozlohy do roku 2030“.

Ostatně ani ministr Chalupa se v tažení proti kůrovci nijak nevyznamenal. Jestliže rozhodl, že poražené smrky se ponechají na místě k zetlení, lze to snad chápat jako opatrný alibismus (aby se vyhnul obvinění ze spolupráce s těžaři), ale zároveň to svědčí o absolutním diletantismu. Kůrovec nevyletuje jen ze stojících napadených stromů, ale i ze stromů pokácených a ponechaných na místě. A právě teď je období, kdy začíná letová aktivita milionů kůrovců. Kompromis se tedy příliš nevydařil, pan ministr ovšem ukázal, že umí ustoupit. I naprosto nesmyslně – ve prospěch militantních zachránců „národního parku“ a ke škodě Šumavy.

Šumava
Šumava
Více fotek
  • Šumava autor: Jan Zátorský, zdroj: Isifa/LN http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2482/248127.jpg
  • Protesty proti kácení na Šumavě autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2489/248820.jpg
  • Kůrovec autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2474/247344.jpg
  • Kůrovec - kácení autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2472/247191.jpg
  • Kůrovcová kalamita zdroj: wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2455/245441.jpg