Malovaný džbánek, Bestia triumphans a to celé v sešívaném

Zprvu mě ani nenapadlo, že bych se měl zabývat skromným prohlášením malovaného džbánku, že on přece bezesporu patří do bohatství řečeného národní a kulturní. Vcelku mě to nepřekvapilo. Žijeme v době, v níž mezi celebrity, tedy známé osobnosti, vstupuje každá holka tím, že začne chodit s hokejistou. Proč by se tedy zpěvačka písní nemohla považovat za cosi vznešeného, blížícího se hodnotě korunovačních klenotů. Ostatně: umí svatováclavská koruna zpívat? No, tak vidíte. Navíc je paní Vondráčková od roku 1982 zasloužilou umělkyní, od čehož uplyne příští rok třicet let, což by jistě znamenalo, že kdyby všechno bylo, jak to bylo, dostala by napřesrok ocenění umělkyně národní. Jaroslav Seifert takový titul dostal v šestašedesáti, vyšlo by plus mínus nastejno a jistě úplně stejně po právu. A tomu Seifertovi příslušnost k národnímu kulturnímu bohatství nikdo neupírá, že ano?! A to si jeho básničky lidé recitují mnohem méně, než zpívají Malovaný džbánek. Hej, jen mi, dudáčku, hrej!!! Přesto se mi nechtělo na toto téma nic ani zmiňovat, protože člověk nikdy neví, jakého podnětu ke stíhání, žádosti o omluvu či návrhu nějaké platby se z Řitky dočká.

Ovšem Vondráčková se mi svojí tragikomickou argumentací ke stížnosti, že ji málo provozují, spojila se zásahem vůči skutečné součásti národního kulturního bohatství, pražské Štvanici. Historie tohoto stadiónu i vzpomínky na něj jsou jistě pádnější než malovaný džbánek. Nicméně, byť jsem zasažen nostalgií a smutkem, neboť hodně jsem se tam nabruslil a následně dost příjemných chvilek zažil v temných zákoutích pod tribunami, pád dřevěné vzpomínky chápu. Byť s mnoha výhradami a podezřeními. 

Tak především: Štvanice se nestala demolicí až zásluhou tohoto režimu, jak někteří „vzpomínači na zlaté časy do roku 1989“ vykřikují. Prstem se pro ni nehráblo, špendlíčkem nekoplo desetiletí, naposledy roku 1968,  a v 80. letech, pokud si dobře vzpomínám, začala se blížit stavu „predemoličnímu“. Vrcholový hokej se na ní nehrál už hodně dlouho a volat po tom, znamenalo by totéž jako by nějaký nostalgik vyžadoval v třicátých letech minulého století, kdy byl ostrovní hokejový stadión postaven, aby se na Štvanici konaly štvanice psích smeček na jeleny, medvědy a býky (prý i na krávy) jako v 18. století, kdy tam původní aréna k podobným účelům vznikla. „Co s tím?“ lze parafrázovat prastarý Nerudův fejeton. Sotva zbořit a na stejném místě postavit zařízení se stejným posláním tak, jak to učinili Angličané se staroslavným Wembley. Místo je to i pro občasné výchylky stříbropěnné poněkud riskantní. Hej, jen mi, dudáčku, hrej! 

Také se přiznávám, že obecně s tím vztahem ke starému mám potíže. Kdyby se nestavělo nové, nevím, jak bychom tu žili. Nesmí to být samozřejmě brutální zásah, na jehož konci stojí místo rázovité zástavby vcelku nepěkné škatule. Tak to udělali v 80. letech na Žižkově a pořád tu zůstává krutá jizva v přirozenosti genia loci. Chápu, že lidem se chtělo bydlet lépe, než na společných pavlačích, ale náhrada za staré činžáky byla vskutku esteticky nedůstojná a lidsky nečistá. Zrovna tak stržení nádraží Těšnov, dříve Denisova. Bylo ceněno jako jedna z nejkrásnějších nádražních budov střední Evropy. Překáželo ovšem šílenému plánu stavby dálnice centrem města. Na přímé rozhodnutí komunistické věrchušky padlo nádraží, památka vskutku prvotřídní, coby oběť na oltář Severojižní magistrály. Ony výše uvedené řeči o tom, jak se „socialistický“ stát staral vzorně o památky a jak teď všechno chátrá, jsou čistě účelovou lží. Stačí si najít „normalizační“ fotografie kupříkladu náměstí našich měst. Spatříme šeď a úpadek. Kostel na náměstí přikryt škatulí „kulturáku“ nebo „jednoty“. Samozřejmě, byla vybraná místa, jimiž se režim honosil. Tam se opravovalo a cídilo. Na vyvolené zámky a hrady sváželi mobiliář, který získali vybrakováním ostatních, nevyvolených. Jedno přes druhé, kořeny souvislostí vytrhané. Hej, jen mi, dudáčku, hrej! 

Ale potíž už mám, čtu-li v pramenech o boji českých intelektuálů proti asanaci centra Prahy, centra, které já nikdy neviděl, kromě na starých obrázcích. V čele té války za uchování zejména chudého židovského města, Josefova, stál Vilém Mrštík, který v eseji-výzvě Bestie triumphans píše: „A Praha, ta slavná, ta královská, ta historická, ta stověžatá - jak tak rád si humbuk český říká, - ta Praha zlatá, ´kde není kamene, aby nebyl posvěcen krví našich předků´,“ ale také není kamene, na který by se městská naše rada neopovážila namířiti svou sekeru - ta Praha stále si ještě není vědoma barbarského svého díla - pustoší a vandalisuje dál a není týdne, ba není dne, aby člověk se strachem nebral noviny do ruky, nedočte-li se tam zas, že nový nějaký „genius“ za souhlasu celé rady povstal s novým návrhem a patronu svou vložiti hrozí i do těch míst, která po tolikerých bouřích a reptání považována byla za nedotknutelná: mostecká věž, židovský hřbitov, synagoga, proražení široké ulice ze Staroměstského náměstí k Vltavě, zboření domů na severní straně Staroměstského náměstí a zastavení jich školní jakousi budovou, Vyšehradská skála s tunelem!" Neumím si, věru představit, jak by vypadala Praha nebýt oné rozsáhlé přestavby. Možná by byla malebnější a původnější. Zda víc k životu, to babo, raď! Nebo spíše: dudáčku, hrej! 

Ono stačí si přečíst půvabnou pražskou legendu od Františka Langera Bezhlavý templář. Nebo najít si diskusi o stavbě monumentálního Obecního domu. Po přečtení některých názorů byste si o ten barák ani kolo neopřeli. A nabídněte dnes veřejnosti, že by se to patřilo zbourat. Že takové harampádí na počátku Královské cesty je hnus fialový! Asi byste se dočkali. Hej, jen mi, dudáčku, hrej! 

Ale pořád mi samozřejmě z překotnosti případu Štvanice někde na zádech vstávají chloupky. Jsem zvědav, co tam vyvedou! Jestli zase nějaké nákupní centrum nebo administrativní budovu či jiný developerský špás, případně, bude-li se nová zástavba podobat odpudivé škatuli, podobné té, kterou zhyzdili Karlovo náměstí, zasloužili by pražští radní uvěznit ve vězení krumlovského zámku pouze o chlebu a vodě z malovaného džbánku a k tomu poslouchat stále dokola hrajícího dudáčka. 

A jsme-li u těch národních bohatství a asanací, údajně se bude asanovat jedna z perel národního bohatství fotbalového, tradičně řečeno hry v míč kopací, pražská Slavia. Objevila se podezření, že se této očisty zúčastní někteří dosti umazaní, kteří budou mazat dál. Bylo by to smutné. Nejen kvůli tradici, která je, jak jsme si třeba v případě Josefova všimli a jak si v kauze Štvanice nejspíš (ne)všimnou příští generace, vždycky zapomenutelná. Ale zejména proto, co řekl po sobotním zápase s Bohemians Karol Kisel, který poté, co pomohl Slavii zachránit, odchází do australského FC Sydney: „Myslím si, že za celý ten půlrok jsme hráli fantastický fotbal, možná jeden z nejlepších v lize, mě to opravdu moc bavilo. A navzdory té těžké situaci, která tady byla, mi ten rok skutečně zůstane v paměti.“ Hrál bez jistoty, že za to dostane nějaké peníze, bez toho, zda to má vůbec cenu. Ale bude rád vzpomínat.  Domnívám se, že toto je asanace hodnot, jež jsme možná už pozapomněli. Těch, které by měly patřit k bohatství nejen národnímu, ale obecně lidskému. Byť se Karol Kisel o nic takového nedere.

Helena Vondráčková
Helena Vondráčková
Více fotek
  • Helena Vondráčková autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1121/112017.jpg
  • Demolice haly na Štvanici zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2591/259075.jpg
  • Zimní stadion Štvanice v roce 1947 autor: Mucha Josef, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2591/259083.jpg
  • Karol Kisel autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2525/252447.jpg