O Sofii se často dočtete, že se od jiných hlavních měst v regionu liší existencí křesťanského kostela/katedrály, synagogy a mešity v centru velmi blízko sebe. Mešita se jmenuje Banyabaşı, byla postavena v 16. století asi nejslavnějším osmanským architektem Sinanem a už skoro 450 let v ní probíhají modlitby, nepřerušené ani socialistickým obdobím. Jak je známo už i našinci, nejdůležitější pro muslimy obecně je modlitba páteční – kdo do mešity jinak nechodí, v pátek se snaží tam být, proto jsou muslimské svatostánky v tento den plné. Když se do Banyabaşı věřící nevejdou, jsou pro ně k modlitbě před mešitou připraveny koberce, někdy i až na chodník. Děje se tak dlouho, ví se o tom a stejně jako po městě pravidelně zní zvony z kostelů, rozléhá se v centru Sofie i hlas muezína.
Rvačka před mešitou
Před dvěma týdny se ovšem stal pátek u Banyabaşı dnem střetu jedné náboženské tradice a něčí národnostní a náboženské nesnášenlivosti. Nebo „jen“ naprosto netolerantních politických ambicí. Proti „hlasitému svolávání k modlitbě“ protestovala politická strana Ataka (Útok) v čele se svým předsedou osobně.
V Bulharsku je turecké téma smutným evergreenem. V posledních letech 14. a prvních desetiletích 15. století byla nezávislost bulharské státnosti přerušena na období 500 let, po které bylo dnešní území součástí Osmanské říše. Ta byla z místního pohledu jinověrským agresorem, který se nechoval právě tolerantně či ohleduplně k místnímu obyvatelstvu. Obrozenecká literatura a učebnice dějin jsou plné emotivních popisů útlaku a zvěrstev, o jakých dnes slýcháme nejen ve zprávách z občanských válek ve střední Africe, ale jaké se páchaly i v Evropě ještě před deseti lety, v bývalé Jugoslávii, kde je měli většinou na svědomí pro změnu křesťané. Válka si nevybírá, středověké nájezdnické tlupy v mnohamilionovém impériu také ne. Ať to bylo jakkoli, v bulharské duši zůstala rána, jejíž jizva neustále svědí.
Bulharsko oslavuje den 3. března 1878 jako den Osvobození od tureckého jha a národní svátek. Ano, tureckého jha, ne osmanské nadvlády. Ve školách je stále povinnou školní četbou obrozenecký román 'Pod jhem' od Ivana Vazova. Později bulharsko-turecká hranice jako hranice mezi dvěma znepřátelenými vojensko-politickými pakty, Varšavskou smlouvou a NATO, nadále udržovala nepřízeň. Víceméně jednostrannou – turečtí Turci s Bulhary zvláštní problém nemají. A zatímco se u nás na téma Rakousko-Uhersko žertuje, a dokonce lze někdy mluvit o jisté nostalgii, žertovat v Bulharsku na téma osmanského období je neslýchané. Před několika lety dokonce byla odmítnuta účast na konferenci vědcům, kteří si dovolili zpochybnit stoprocentně negativní pohled na tuto část zdejších dějin. V 80. letech zaútočil režim Todora Živkova na tureckou menšinu plošnou změnou jejich jmen na bulharské a dalšími potupami.
Po listopadu 1989 vzniklo Hnutí za práva a svobody, které podle dokladů není ani etnicky ani nábožensky motivováno, ale je známo jako politická strana zastupující bulharské Turky – nejen proto, že je jeho dlouhodobým předsedou jeden z nich. Stalo se jazýčkem na vahách mezi vládou bývalých komunistů a nové nekomunistické koalice a dodneška patří k jednomu z nezanedbatelných subjektů v parlamentu.
V roce 2005 byla založena bulharská nacionalistická strana Ataka, jejíž dvacetibodový program hlásá jednonárodnostní Bulharsko (jakým nikdy nebylo a doufám nikdy nebude – i s minimální znalostí místních dějin a vývojových faktorů je tato představa celkem bizarní…), vystoupení ze všech mezinárodních uskupení (NATO, EU apod.) a naprostou neutralitu země. Moje asociace: sterilní vakuum umělé rezervace. Od té doby je ve vnitřní politice slyšet protiturecká a protiislámská rétorika. V ČR si nacionalisté zasedli na Romy a nověji přistěhované cizince z Asie. V Bulharsku sice také existuje romský problém, ale opozice bulharské a křesťanské vs. turecké a muslimské je zřejmě pro jistou část populace citlivějším tématem. Bylo by zajímavé vědět, kolik takových lidí je. Protože v běžném, všedním, každodenním životě si spolu žijící a pracující Bulhaři a tzv. etničtí Turci nebo křesťané a muslimové (pozor, nesměšovat!) po krku rozhodně nejdou a zpravidla si rozumějí. Současným ministrem kultury Bulharska je také etnický Turek. Nikomu tu (kromě politických nacionalistů) nevadí z národnostních důvodů dovoz tureckých seriálů, tureckého zboží nebo jeho turečtí sousedi. Jen ta minulost, kdyby někde stále nestrašila… Ta totiž v jistém obrozeneckém smyslu klade rovnítko mezi bulharským a vlasteneckým, mezi bulharským a protitureckým.
Zpět k demonstraci před mešitou v Sofii. Strhla se při ní rvačka, mávalo se utrženými okapovými rourami, létalo kamení a ostrá slova, hořel koberec určený k modlitbě, byli zranění… Nacionalisté hned obvinili, koho mohli – muslimy, že se bránili, policii, že reagovala vlažně, jimi podporovanou vládu, že hned nezareagovala, parlament, že je nepodpořil… A narazili. Protože právo na modlitbu se podle ústavy nikomu upřít nesmí, protože policie často bývá při takových střetech mírně rozpačitá (a nejen v Bulharsku, že?), protože vláda dala najevo, že se nenechá vydírat a parlament schválil prohlášení odsuzující jejich jednání. Stranu opustilo několik jejích poslanců.
K mešitě v následujících dnech nosili lidé květiny jako omluvu a muslimové na její plot pověsili bulharskou vlajku, aby ukázali, že jejich vlastí je Bulharsko. Objevily se politické výzvy k zákazu činnosti Ataky z různých stran politického spektra. A muslimští náboženští předáci rozhodli o omezení modliteb venku před mešitou úpravami celého prostoru a snížení reproduktorů na minaretu, aby svolávání bylo slyšet věřícími, kteří jej už očekávají v okolí, aniž by rušilo lidi ve čtvrti.
A abych ještě trochu osvětlila situaci národnostní a náboženskou během potyčky – policie ze záznamů identifikovala útočníky nejrůznější – nemuslimské členy i nečleny Ataky, muslimy, nemuslima s tureckým jménem… Já vím, osvětlení to právě není, spíše další ukázka propojenosti všeho se vším tady.
Bulharsko letos čekají komunální a prezidentské volby. Přirozeně se nabízí okamžité vysvětlení toho, co se v Sofii stalo, právě a jen jimi. I tak mě to mrzí. Bulhaři totiž patří v regionu k nábožensky a etnicky nejtolerantnějším a jakékoliv provokace tohoto typu by tu neměly být účinné. Někdy to není jednoduché, uvědomíme-li si původovou, etnickou a náboženskou pestrost země. Doufejme ovšem, že i nadále bude rozlišovat skutečné hodnoty a potřeby od ambicí jednotlivců opravdu drtivá většina bulharských občanů.
- Mešita Banyabaşı v Sofii autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2611/261098.jpg
- Mešita Banyabaşı v Sofii autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2611/261100.jpg
- Mešita Banyabaşı v Sofii autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2611/261099.jpg
- Předseda strany Ataka Volen Siderov autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2612/261101.jpg
- Rvačka před mešitou Banyabaşı v Sofii autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2612/261102.jpg
- Hořící koberec před mešitou Banyabaşı autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2612/261103.jpg