Miroslav Donutil jako hrdina české tradice

Nedávno mě pobavil jeden zahraniční manažer komerční televize, když mi sdělil svoje „rozhořčení“ a „znechucení“ nad Čechy, kteří v neděli nejraději sledují cyklus 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem.
„Nepochopím a nejsem sám, proč Češi radši koukají na ČT1 na staršího chlápka v laciných eskapádách ze života než na světovou talentovou show nebo úspěšné americké filmy. Víme, že Češi jsou zvláštní národ, ale čím to je? Vaší pivní povahou?“ poptával se.

Nikdy nelze snadno popsat úspěch televizního pořadu nebo seriálu. Schémata, rozdělení rolí podle psychologického klíče a kostry dějových zápletek se sice dědí z jednoho seriálu do druhého, stejně jako často i herecké osobnosti, ale to neznamená, že se dá se stejným nebo větším úspěchem točit přes kopírák.

Když jsem byl na stáži ve Spojených státech, programový ředitel NBC v Los Angeles nám vyprávěl, jak vybírají každý rok z 500 námětů na pilotní první díl seriálu. Z 500 textů vyberou 50 a nechají autory napsat scénář. Z těch padesáti natočí deset kusů. Až podle úspěchu pilotního dílu, přímo ve vysílání, se dočká, průměrně čtyři až pět příběhů pokračování.

Většinou jen jeden seriál vydrží i další sezónu.

„Seriál Přátelé, který určitě důvěrně znáte i v Evropě, je i na americké poměry historický úspěch co do sledovanosti i příjmů. Takové věci ale nejde naplánovat nebo předurčit. Buď máte štěstí, nebo ne. A producenti i herci Přátel ho prostě měli,“ říkal.

V českých, ale i evropských poměrech není taková práce možná. Dá se proto říct, že originální seriál vznikne, když máte desetinásobné štěstí, a navíc to jen stěží bude dílo pro celosvětovou distribuci.

Nestačí totiž jen tým profesionálů. Ti mohou sice udělat všechno dobře, zvolit dobré scénáře a schéma, vytvořit pavouka situací, vybrat skvělé herce, ale stejně díru do světa neuděláte. Dobrý scénář a mix vztahů ještě vůbec nic neznamená.

Rozhoduje nevyzpytatelný divák se svou náladou a stereotypy.

Teorie i praxe kolem seriálů ale jen velmi málo dokáže pojmenovat fenomén jménem „Miroslav Donutil“. Úspěch 3 plus 1 vysílaných v České televizi v nedělním prime time na ČT1 je třeba hledat nejen v herectví, nýbrž v celém Donutilově fenoménu.

Donutil je totiž nejen výborný divadelní, televizní i filmový herec, a to jak v dramatických, tak komediálních rolích, ale je zároveň reinkarnací české tradice „moudrého vtipného vypravěče“. Takový herec je pro národ „víc než jen hercem“.

Zmíněná tradice se psala určitě už předtím na divadelních prknech, ale s celuloidem a filmem se jí ujal Vlasta Burian. Mezi následovníky patří Jan Werich, Vladimír Menšík, Miloš Kopecký, Jiří Sovák, Miroslav Horníček a ze současníků Donutila nejvíc Boleslav Polívka. Všichni mají jedno společné: kombinují skvělé herectví s umem vtipně vyprávět.

Sednout si, mluvit sám za sebe a zaujmout masové publikum je jeden z nejnáročnějších lidských výkonů.

Kariéra zábavné tzv. „stand up comedy“ stojí na počátku úspěšné dráhy mnoha amerických komiků. V českém prostředí není fenomén „stand up comedy“ zažitý, ale usadilo se zase „životní vyprávění“ starších mužů kombinující glosy o životě s humorem.

Proč? Nesmíme zapomínat na dvě věci. České národní obrození je postavené na jazyku, řeči, literatuře a divadle. Hrdiny byli písmáci, obrozenci, spisovatelé a herci. Výrazný, charismatický lidový vypravěč a herec je v novodobých dějinách české státnosti silnější osobností než člověk kteréhokoliv jiného povolání.

To, že dnešní mladé lidi dělí od tradice staletí nebo dekády, nehraje roli. Tradice se předává v nových formách.

Zadruhé, jak psal polský autor Marius Szczygiel ve skvělých knihách Gottland a poté Udělej si ráj, obranou Čechů před marasmem dějin a jeden z projevů života „bez Boha“ je bezbřehý, laskavý i černý humor a sebeironie. Ten, kdo ovládá humor jako kouzelník holubice ukryté pod pláštěm, je uctívanou modlou, tím skutečným hrdinou a osobností, které se Češi klaní.

Císař František Josef II. a po něm Heydrich nazývali Čechy „smějícími se bestiemi“, jelikož nechápali a nemohli pochopit, čemu se smějí. Vládci z impérií neporozumí smyslu a podobám českého humoru, čemu a proč se Češi smějí.

Miroslav Donutil je další reinkarnací herce, vypravěče, humoristy, jaké česká společnost rodí už dvě staletí a veřejnost se kolem nich nepřestává točit. Reinkarnací staršího moudrého muže, který svým slovem laskavě a vtipně provází český národ životem. Občas si z něj vystřeluje, občas si jej dobírá, někdy paroduje, ale plně s ním souzní.

Takový muž jako by rozuměl nejen české povaze, ale i národnímu trápení a uměl je na chvíli léčit vodopádem vtipů a historek z natáčení. Když pak takového muže uvidíme v televizní nebo filmové roli, jeho výkon se nám zdá být silnější než u jiných, protože je vedle hraní ve filmech i naším trubadúrem.

Kdyby cykly typu 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem byly špatně napsané nebo natočené, nezachránil by je ani on. Ale jejich úspěch nelze na druhou stranu odlepit od Miroslava Donutila. 3 plus 1 je variací na vtipné vyprávění o českém údělu, obyčejném žití. Donutil je v cyklu v unikátní dvojjediné roli herce a vypravěče.

Když se na něj díváme, vidíme herce i chlapíka, který humorem a povídáním dokáže upoutat pozornost milionů lidí a spojit se s nimi virtuálním lanem národního porozumění, které má své hlubší kořeny v české vypravěčské tradici a humoristické povaze.

Když ale budete širší národní souvislosti kolem vyprávění a humoru v české společnosti vyprávět televiznímu manažerovi ze Spojených států nebo Německa, těžko na něj přenesete porozumění, které jako Čech máte pro vypravěčské pořady s herci, jako byli Werich, Sovák, Kopecký nebo nyní Donutil. A proč v Česku mají tak výlučné postavení.

V médiích, ač se to z hlediska globalizace nezdá, existuje spektrum národních hodnot, které nelze tabulkami, schématy a čistě rozumem pochopit.

Pokud si to přiznáte a snažíte se kombinovat národní cit a programové zásady, můžete „mít štěstí“ a stvořit originální silný seriál nebo film i bez předvýběru a možností, jaké má třeba americká NBC.

Ačkoliv je totiž svět víc a víc globální, některé věci skutečně zůstávají lokální a jen tak je lze pochopit. I skrze takové 3 plus 1 s M. Donutilem.

Jedním z nich je česká vypravěčská a humoristická tradice „starších moudrých mužů“, národních bardů.

Výjimkou tvrdící pravidlo je Jiřina Bohdalová, která ztělesňuje jinou českou tradici…

Přátelé
Přátelé
Více fotek
  • Přátelé zdroj: Internet http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/845/84475.jpg
  • 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem autor: ČT, zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1318/131759.jpg
  • 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem autor: ČT, zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1318/131753.jpg
  • Miroslav Donutil autor: ČT, zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/229/22870.jpg