Svět podle Zdeňka Velíška (193)

Máme se všichni zlobit na Němce?
V pondělí se hlasitě zaradoval německý ministr životního prostředí Norbert Rötgen: „Konečně jsme odstranili problém, který nám dlouhá desetiletí narušoval společenský konsensus!“ Německá vláda rozhodla ten den o postupném, ale definitivním opuštění jaderné energetiky do roku 2022. Správně jsem měl říci, že se německá vláda vrátila k rozhodnutí, které už v r. 2000 učinila její předchůdkyně, tehdejší Schrödrova vláda sociální demokracie a zelených. Se stejným cílovým datem 2022.

Německo se v posledních letech vlastně jen pokoušelo své původní rozhodnutí různě obměňovat, například prodloužit životnost jaderných elektráren za rok 2022. To měla Angela Merkelová v úmyslu donedávna. Pak obrátila o 180 %. Člověk by pomalu řekl, že na ni Fukušima zapůsobila víc než na Japonce. Tam se aspoň zatím opuštění jaderné energetiky nerýsuje ani na obzoru. Důvody německé kancléřky ke stanovení data ukončení provozu jaderných elektráren je samozřejmě třeba hledat také jinde než v obavě z netušených rizik štěpení atomu v kombinaci s živelnými katastrofami. Katastrofám je třeba předcházet i v životě vlád a politických stran. To měla Merkelová také na zřeteli. Na zřetel ale nevzala evropskou rovinu. Na rozdíl od německé společnosti, ve které po r. 2022 a možná už od nynějška nebudou jaderné elektrárny důvodem k rozporům, v evropském společenství naopak německé opuštění jaderné energetiky rozpory, rozladění a obavy vyvolalo ihned. Ne všude, ale zato ve státech, na které se musí ohlížet i německá vláda. Především ve Francii. Ta je přece už notoricky známá svým obhajováním nezastupitelnosti jaderných elektráren ve strategii evropské energetické bezpečnosti. Francouzi teď okamžitě přišli s návrhem, aby se dopad německého rozhodnutí na evropskou energetiku projednal na úrovni Evropské unie.

O dopadu se opravdu hovořit dá. Ale zatím spíš o dopadu na politiku než na energetiku. Když už jsem začal Francií, hodí se připomenout, že tam už politické kruhy žijí prezidentskými volbami, i když do nich schází pořád téměř rok. Pokud se teď jaderná energetika stane jedním z témat volební kampaně, bude mít Nicolas Sarkozy, kandidující na znovuzvolení, novou starost. Rozhodnutí německé vlády opustit jadernou energetiku ještě zvýší obavy Francouzů z jádra, které propukly po Fukušimě. Naprosto nečekaně a v ohromující míře: tři čtvrtiny Francouzů, donedávna hrdých na svých 58 perfektně fungujících jaderných reaktorů, by dnes dalo přednost jejich postupné demontáži a nahrazení jaderné energetiky něčím jiným. Zaskočen Němci se může cítit také Berlusconi v Itálii. Už 12. a 13. června tam budou lidé v referendu rozhodovat, zda zůstane Itálie bezjaderná. Německé rozhodnutí utvrdí Italy v jejich stejně už převládajícím odmítání jaderné energetiky. Té by ale Berlusconi rád dal zelenou. Mezi státníky rozladěnými německým rozhodnutím nelze samozřejmě pominout českého prezidenta Václava Klause, který ani chvíli neváhal a Němcům hned řekl svůj názor na to, co právě udělali. Řekl to sice nepřímo, ale zato přímo na německé půdě, v Hamburku.

Je pravda, že německému rozhodnutí nelze bez rozmyslu tleskat. Je ale možné se už teď odvážit vidět na něm některé pozitivní rysy. Pomůže například odhalit jedno malé, ale diskrétně zamlčované tajemství jaderných elektráren. Že totiž nebude vůbec jednoduché ani laciné je demontovat a odstranit z povrchu zemského vše radioaktivní, co po nich zbude. Až na to dojde, a dojde na to u každé z nich, všude na světě, bude to podle mne velké téma pro ekologická hnutí. To ovšem říkám jen tak mimochodem. Opravdu pozitivní, co se na německém rozhodnutí odvažuji vidět, je fakt, že odklon od jádra si nevyhnutelně vynutí masové zavádění nových energetických zdrojů. Prověří – nejdřív v Německu, pak možná i v širším měřítku – použitelnost alternativních energií. V té souvislosti dá nové podněty i práci řadě průmyslových oborů. V Německu už se to děje, rozvoj alternativních energií tam dnes dává práci 376 tisícům lidí. Obecně řečeno, německý odklon od jádra vidím jako docela významný krok k tomu, abychom si všichni ujasnili, jaká může, či nemůže být budoucnost světa v oblasti energetiky. Ostatně tuhle zásadní geopolitickou otázku si politikové, velmocí i malých států, kladou už pár desetiletí s velkou naléhavostí a zatím na ni nemají jednoznačnou odpověď. Právě proto, že ji nemají, si ale také myslím, že zatím nelze jednoznačně a všeobecně zavrhnout žádný zdroj energie. Ani jaderné elektrárny.

(komentář Zdeňka Velíška pro ČRo6)

Jaderná elektrárna u německého Landshutu
Jaderná elektrárna u německého Landshutu
Více fotek
  • Jaderná elektrárna u německého Landshutu autor: Miguel Villagran, zdroj: ISIFA/Getty Images http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2611/261003.jpg
  • Jaderná elektrárna ve francouzském Cattenomu autor: CHRISTOPHE KARABA, zdroj: ISIFA/EPA http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2584/258395.jpg
  • Jaderná elektrárna Fukušima autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2575/257466.jpg