Hysterické strachy z politické stávky

To je politická stávka! - takový je nejsilnější argument proti zítřejší stávce. Premiér ji považuje za nahrávku levici; ministr financí za pokus přepsat výsledky voleb; prezident mluví o „ukradení si stávky pro politické cíle“. Všichni společně naznačují, že „politická stávka“ je nepřijatelná. Překračuje demokratické zvyklosti (a legitimitu odborů), možná i celý demokratický rámec, a to proto, že demokracii, ztotožňované s volným trhem a kapitalismem vůbec, zdá se, přísluší výhradně stávka za konkrétní vyšší platy či lepší pracovní podmínky.

Nežijeme v ohradnících

Je to argument vycházející z modernistické představy rozumově hierarchizované a parcelované společnosti, kde lze snadno oddělit moc od ekonomiky, politiku od prosté občanské angažovanosti, osobní ekonomický zájem od zájmu celku. V tak přehledném a pravidelně rozděleném světě ale už dávno nežijeme. Politika dnes prostupuje ekonomikou, veřejné vstupuje do soukromí, lokální zájem se snadno promění v globální událost (Fukušima, zdivočelá bakterie atd.). Požadovat v tak komplexním světě, aby se odbory přísně držely jakési omezené ekonomické (pseudo)podstaty své existence, je naivní, nerozumné, až zoufalé. Metaforou současnosti jsou vzájemně prostupné sítě, nikoli dokonale oplocené ohradníky. Odbory ve smyslu „bojovníků za práva lidí práce“ jsou reziduem minulého, ba předminulého století. Odbory inteligentní, tedy přizpůsobivé, v podobě politicko-sociální sítě, která reaguje na proměny společnosti třeba i koordinovanou politickou stávkou, to už je úplně jiný, naprosto současný svět (otázkou ovšem je, zda takové české odbory umějí být).

Vláda, která se bojí politické stávky, přiznává mnohem víc než to, že nerozumí době, v níž žije, že se řídí podivnými stereotypy a ideologickými předsudky. Že vlastně pořád myslí v binárním, vylučujícím diskurzu (levice, nebo pravice; odpovědnost, nebo socialismus atd.), který nám vnutila komunistická ideologie, jež stávku (jakoukoliv, tu politickou obzvlášť) také vylučovala z dobré společnosti (byla to hrozba stávky, co spustilo pád režimů ve střední Evropě). Ostatně vláda v tom zdaleka není sama; komentáře a diskuse v českých novinách, v nichž se pořád bojuje za bílou a proti černé (rozhazovační odboráři, odpovědná pravice), svědčí o tom, že podobně přemýšlí větší část intelektuálních elit.

Vystát kritiku

Odpor proti politické stávce, důraz na útočný a podrývavý smysl slova „politický“, který tím vláda dává, svědčí o obyčejném strachu o systém. Politická stávka, ukazuje se v dějinách, má opravdu rozkladný charakter, podle některých myslitelů je to dokonce její pravý smysl. Umí být ničivou silou právě tím, že odhaluje slabiny systému, systém ruší a vytváří prostor pro nový, což je přesně ta chvíle, kdy se začíná hovořit o revoluci.

Totalitní systém se s touto podvratnou energií vyrovnává násilím. Zakazuje a rozhání, likviduje veřejný protest s odkazem na potřebu „klidu na práci“ a možnost diskuse uvnitř. Demokracie brání systém tím, že podvazuje její radikální kritiku zákonnými limity, které chystá i česká vláda, a úplně stejným odkazem na diskusi uvnitř ohrazeného prostoru. V mnoha ohledech až hysterický odpor vůči politické stávce v posledku svědčí o tom, jak málo systému, ve kterém žijeme, věříme. Síla demokracie ale vždy spočívala v míře otevřenosti, s jakou vystupovala vůči kritikům, v odvaze tuto kritiku vystát. Někdy to bylo až životu nebezpečné riziko. Ale jen systém, který vstupuje do životního rizika, nebojí se o svůj osud, umožňuje (sebe)kritiku a netřese se před každým náznakem radikálního politického útoku, stojí za to podporovat. Na jeho názvu už tolik nezáleží…

(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)

TK odborů ke čtvrteční stávce
TK odborů ke čtvrteční stávce
Více fotek
  • TK odborů ke čtvrteční stávce autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2631/263100.jpg
  • Stávka autor: Tomáš Hájek, zdroj: ISIFA/Lidové noviny http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2634/263360.jpg