Svět podle Zdeňka Velíška (194)

Za minulá dvě desetiletí jsem jako televizní reportér byl u mnoha stávek a jiných odborářských aktivit v zahraničí, především ve Francii. Francie je koneckonců jakýmsi specifickým modelem demokratické podoby vztahů a střetů mezi odbory na jedné straně a zaměstnavateli, úřady i vládou - zosobněnou  ve Francii prezidentem republiky – na straně druhé.

Co je  uspěch stávky?

Na konci stávkového dne (při čtyřiadvacetihodinové stávce s celospolečenskými cíli, jako jsou třeba změny v důchodové politice) nemá otázka „Čeho jste vlastně dosáhli?“ valný smysl. Když jde o tak dalekosáhlé cíle (a ne jenom například o protest zaměstnanců jednoho podniku proti propuštění části z nich nebo  proti zrušení provozu), vědí ve Francii jak novináři, tak politici i veřejnost, že šlo o začátek střetu s mocí (vládou), že budou následovat další zákulisní i veřejná jednání na nejrůznějších úrovních, a bude-li třeba, další a další stávky. Ve Francii se už v létě v tisku téměř každoročně probírá, jak „horký bude podzim“. Jeho výsledky se pak mohou analyzovat tak kolem vánoc či po Novém roce. A někdy až  po dalších prezidentských či parlamentních volbách. Nikoli po té první stávce!

Příklad, který si získal hodnotu historického modelu: V r. 1995 takový francouzský „horký podzim“ znemožnil přijetí celého komplexu zákonů, kterými se chtěl uvést nový premiér (Alain Juppé) jmenovaný novým prezidentem (Jacquem Chirakem).

Šlo o oddálení nároku na odchod do (plné) penze ve veřejné službě, o progresivní zvyšování spoluúčasti pacienta na financování léčení jak ambulantního, tak nemocničního, a o snížení počtu léků placených pojišťovnou (Jistě vám to něco připomíná.). Sedm (různých) celostátních stávek uspořádaných během podzimu a doprovázených pokaždé(!) milionovými demostracemi v milionových i menším městech představovalo takový tlak veřejnosti, že v demokratické zemi nemohl premiér jinak, než komplex zákonů odložit ad akta. Bylo to pro novou vládu fatální fiasco. Mimochodem podobný rejstřík sociálních opatření je předmětem reforem, které se nyní pokouší prosadit Sarkozy. Dalo by se skoro tvrdit, že teprve těch šestnáct let odkladu, šestnáct let mezi Juppého a Sarkozyho reformou je teprve výrazem úspěchu oněch sedmi stávek a bezpočtu manifestací z r. 1995.

Ještě stručně jeden příklad, rovněž historického významu pro sociální boje ve Francii (a v Evropě vůbec): Po bouřích mládeže z problémových předměstí (listopad 2005) prosadil premiér de Villepin zákon usnadňující nezaměstnané mládeži získat práci. Měla to ale usnadnit výjimka ze zákona o minimálním příjmu! Francouzští studenti týden co týden vycházeli do ulic (mnoha měst, nejen Paříže) na protest proti tomu, že by měli dostávat nezákonně nízké počáteční platy. Studentské stávkové hnutí donutilo nakonec svou vytrvalostí vládu ke zrušení už odhlasovaného a platného zákona. Měl prostě diskriminační povahu. Stejně jako Juppého i de Villepina připravil úspěch vytrvalého odporu veřejnosti o prestiž a na dlouho i o perspektivu politického uplatnění.       

Dvě složky francouzské stávkové strategie 

Nikdy nejde jen o zastavení provozu. Nikdy také není neúplnost zastavení provozu (metra  či jiné hromadné dopravy) prohrou. S úplností se  ani nepočítá, naopak zachování minimálních služeb (v MHD i jinde) patří k jisté kultuře stávkového boje. Druhým bodem střetu odborů (a té části veřejnosti, kterou se jim podaří zmobilizovat) s vládou je boj o čísla. O počty. Především o počty těch, kdo vyšli do ulic. Francouzské odbory pojímají svá stávková hnutí jako účast na přímé demokracii. Jako možnost říci vládě, kolik Francouzů (zaměstnanců i těch ostatních) s ní v tom či onom nesouhlasí. Jestliže při třetí, páté či sedmé stávce za  jeden a ten samý cíl vyjde do ulic stejné či větší množství Francouzů, než při té první, vláda prohrává. 

V „bitvě o čísla“ se samozřejmě konfrontují čísla vydaná policií s počty udávanými odboráři. Po týdnu či dvou už ale tisk většinou cituje jen ta vyšší čísla, tedy ta, jichž se dopočítaly odbory. Vláda se kvůli tomu většinou nestaví na zadní. Buď má tu výdrž, že si počká až i ta odborářská čísla začnou klesat (i to se samozřejmě stává), nebo vsadí na jednání s odbory. Ví, že kdyby ignorovala tuto francouzskou formu přímé demokracie, tedy průkaznou mohutnost manifestací v ulicích, poznala by to v příštích volbách víc, než když zvolí kompromisy a ústupky. Nebo dokonce ústup.

Železniční stávka ve Francii
Železniční stávka ve Francii
Více fotek
  • Železniční stávka ve Francii autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2646/264595.jpg
  • Následky stávky ve Francii autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2646/264598.jpg
  • Stávka ve Francii autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2646/264589.jpg