Co je to stávkokaz?

„Když jde stávkokaz po ulici, lidé se k němu otáčejí zády, andělé pláčou a ďáblové zavírají brány pekelné, aby do nich nevkročil.“ Část textu, o němž jsem se kdesi dočetl, že byl šířen během významných stávek ve 20. století v USA a je prý připisován samému Jacku Londonovi. Obecně: ona sama částice „–kaz“ je odpudivá, či lépe – je přičítána odpudivým škůdcům: révokaz, všekaz, listokaz, květokaz, dřevokaz(né) houby… Stejně tak i stávkokaz. Jak už to u slov bývá, často časem ztrácejí svůj prostý význam a získávají obsah přenesený, citový. Tak i stávkokaz přestává být tím, kdo jednoduše „kazí stávku“, ale čímsi hnusným, asociálním, až nelidským.

Při bojovných stávkách, v nichž se formovaly zásady sociálního státu, byli stávkokazi velmi opovrhováni. Ať už šlo o řidší případy zrádců, totiž těch, kdož opustili z nějakých důvodů solidární stávkující kolektiv a svou prací podpořili zaměstnavatele, či o dělníky, které dovezli z jiných míst země, aby zastoupili stávkující. To byla praxe zejména ve Spojených státech, kde byli stávkokazové přiváženi z velkých vzdáleností, aby na ně nedosáhla ruka odborů, organizujících stávku. Dobové rytiny zachycují zástupy těchto odpadlíků od své třídy (zpravidla hlídaných policisty), jak kráčí uličkou hanby, již tvoří stávkující; směrem ke stávkokazům létají nadávky, plivance, občas i kameny… Od té doby slovo stávkokaz má pachuť hanebnosti, podrazáctví, jidášství.

Občas to zahanbující přízvisko zaznělo i během nedávné odborové stávky proti vládě. Či pro přesnost: proti vládním reformám. Jenomže byli ti, kteří šli pracovat, skuteční stávkokazi v historicky emotivně zavedeném smyslu a zejména cítění toho slova? Lze v tomto případě přidat ke jménu někoho, kdo se stávkou nesouhlasil, onen opovržlivý termín? Je odsouzeníhodný někdo, kdo má jiný názor? Může společenství vyobcovat někoho, kdo nejde s většinou? Platí tady ono před lety vymezující až tragicky: kdo není s námi, je proti nám?

Kdysi byly role vymezeny z dnešního hlediska zcela pochopitelně. Stávkovat proti dvanáctihodinové pracovní době, nesnesitelným pracovním podmínkám, dětské práci… to všechno se „euroamerickému“ normálnímu současníkovi jeví jako správná věc. Pokud ovšem nezbožňuje čínský systém komunistokapitalismu či kapitalokomunismu.

My ale žijeme v pluralitní společnosti s všeobecným volebním právem, právem shromažďovacím, petičním, svobodou slova, ostatně i právem na stávku. A základním pravidlem, z něhož všechna tato práva vycházejí, je ono legendární: svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda druhého. A má-li jeden svobodu stávkovat, patří druhému neodvolatelně a nezvratně svoboda nestávkovat. A jako nestávkující mají respektovat právo stávkujících, jsou stávkující mravně povinni ctít i jejich jiný názor a postoj. Urážet je proto zjednodušující nadávkou „stávkokaz“ – neboť toto slovo je stále jako nadávka vnímáno – je znakem neúcty ke svobodě člověka.

Nestávkovat mohli například ti, kteří stále ještě věří těm, které zvolili. Co je vlastně na loajalitě špatného? Je skutečně pravda to, co říkají mnozí zdejší moudří: totiž, že jedním z našich nejvýraznějších národních rysů je neloajálnost? Možná si většina může myslet, že věřit této vládě je znakem nikoliv loajality, ale tupství. Má ovšem většina vždy pravdu? Rád si v tomto případě vypomáhám svým oblíbeným Karlem Čapkem: „Je jenom jeden druh mínění, které je ještě horší, nesmyslnější, chatrnější a neslušnější, než vlastní mínění; a to je veřejné mínění.“ Já k té čapkovské setbě přívlastků dodávám ještě jeden: „vrtkavější“; viz jiný klasik: William Shakespeare a jeho Koriolanus. Těm, kdo mě už několikrát napadli, že něco takového Čapek, který měl tolik rád malý, dělný lid, nemohl napsat, sděluji zdroj: Na břehu dnů, a dodávám, že dle mého názoru neměl ani tak rád lid, jako člověka: „Loajálnost se nezačíná poměrem ke státu, nýbrž poměrem k člověku; to je sám základ vší politiky a důležitější vyhlášení lidských práv než sebelepší ústava.“ (Přítomnost, 6. 8. 1925, citováno dle Karel Čapek: O demokracii, novinách a českých poměrech, uspořádal a úvodní studii napsal Ivan Klíma, Academia, Praha 2003) Mít úctu k právu člověka na jeho názor a vyjádření tohoto mínění by mělo patřit do základní výbavy slušných lidí. K čemuž dle mého soudu patří i nárok na to říci: toto není moje stávka, nesouhlasím s ní. Vyřazovat za to člověka ze společenství zdá se mi být znakem omezenosti, nevychovanosti a stádnosti. Tedy toho, čeho se dovolávali mnozí podporovatelé stávky a odsuzovači „stávkokazů“: ovčanství. Chtěl-li bych proto definovat pojem „stávkokaz“ v této poslední stávce, řekl bych: je to svobodný člověk, který si stojí za svým názorem, byť ten mu v kolektivu nejspíš přinese zhoršené postavení, ne-li příkoří…

Jestli mě nyní část našeho starého dobrého „veřejného mínění“ napadne, že jsem podporovatel vlády, opírám se do třetice dvakrát o Karla Čapka: "Trochu míň slyšet a trochu víc vědět: to by posloužilo nejlíp našemu veřejnému mínění.„ (Lidové noviny 19. 1. 1932) a “Řekl bych, že ideál demokracie je součinnost odborníků. Dnes sice ještě platí moudré slovo, že demokracie, toť diskuse; ale diskusi pěstujeme obyčejně jenom tehdy, když nevíme docela přesně, co se má dělat. Diskutují-li doktoři, má-li nebo nemá-li se řezat určitý případ apendicity, svědčí to o tom, že jejich lékařská jistota není ještě úplná. Nepřáli bychom si, aby zedníci diskutovali, spadne-li náš dům; ve věcech života je nám milejší nesporná jistota. Zatím však rozumíme demokracii v tom smyslu, že mám-li to tak říci, zedníci diskutují, má-li se řezat slepé střevo." (viz výše uvedená Přítomnost) Mám velké, ba zásadní výhrady k vládě a k jejímu chování, současně stejně zásadně nesouhlasím se stávkou a vůbec jednáním odborů. Odmítám současně, aby kdokoliv měl výhrady k právu každého na svobodné rozhodnutí či ho za ně dokonce nějakým způsobem peskoval, šikanoval či ostrakizoval. Proto musím říci, že kdybych byl v této stávce postaven před rozhodnutí být stávkokazem či ne, asi bych se rozhodl to postavení přijmout. Byť bych ovšem vládě nějakým způsobem vzkázal, že to není z nějaké horoucí lásky k ní.

Průvod stávkujících odborářů
Průvod stávkujících odborářů
Více fotek
  • Průvod stávkujících odborářů autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2645/264438.jpg
  • Protestující v pražském metru autor: Stanislav Zbyněk, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2643/264226.jpg
  • Stávka v Česku autor: Vondrouš Roman, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2635/263419.jpg